Freiheit

Dáme si do bytu, do bytu
Dáme si vázu
Do vázy kytici
Pod vázu stůl
Ke stolu židli
Kdo židli má, bydlí
Každý kdo bydlí
Má starostí půl...

Pokud si ještě dneska někdo vzpomene na první československý filmový hudební klip s hudbou Vlastimila Hály a textem Vratislava Blažka těžko uvěří, že úplně poprvé ho už v roce 1957 nazpívali Josef Zíma s širší veřejnosti téměř neznámým zpěvákem a hráčem na basu z pražské Reduty Jiřím Suchým. Opravdový hit se z ponejprv zakázané písničky natočené původně pro Makovcův film Snadný život (představte si, že při ní pražští páskové tančili rokenrol, takže ji tvůrci z filmu nakonec byli donuceni vystřihnout) stal až o rok později v podání sexy symbolu naší generace Ireny Kačírkové a populárního chlapáka Josefa Beka. Ti poněkud mladší „pamětníci" boomu gramofonových desek budou pochopitelně tvrdit, že kecám, když to přece léta pěla známá dvojice Simonová a Chladil. Asi máme každý svůj dílek pravdy, ale o to vůbec nejde. Tentokrát je obyčejná židle to, oč tu běží. Stačí se na chvíli zamyslet, kolik vlastně člověk potřebuje židlí v případě, že opravdu bydlí. Nejlépe ve vlastní chaloupce a ne jen tak někde pod mostem. A to mám na mysli opravdu jen židle hodné toho jména - čtyři nohy, sedák, opěradlo - čistě klasika. Žádné sedačky, stoličky, štokrlata, taburety ani lenošky, pohovky, křesla a křesílka, natož houpací. Nemíním celkový počet, ale jednotlivé typy, které se po domě vyskytují v sólo provedení, ve dvojici, ve třech či obvykle ve čtyřech exemplářích jako příslušenství ke každému běžnému jídelnímu stolu. Zejména když dotyčný chramostejl není zrovna ideální vzorek průměrné populace a zalíbením ke všemu na čem se dá sedět nebo ležet je přímo posedlý. Z ušlechtilé společnosti se v dnešní době nedají vyloučit ani pracovní židle k počítači, které už mají většinou otáčecí podnoží na kolečkách a jako spotřební materiál opouštějí dům obvykle bez slitování jako první. Víc napoví mini album fotografií pořízených v duchu hesla „šikmé plochy se nelekejte, na perspektivu nehleďte".

Hned na úvodním snímku je netypický detail opěradla jedné z mála, ne-li jediné dochované konšelské židle ze zrušené zasedací místnosti obecního úřadu ve Svobodě nad Úpou s vyřezávaným erbem města, jejíž sestry proletěly komínem v osvícených „zlatých šedesátých" minulého století. Defilé zahajuje první přírůstek do domácnosti mladých manželů. Jednoduchá univerzální židle z poctivého bukového masivu v přirozeně přírodním provedení, zprzněná na staré nohy nátěrem Luxolu slouží jako čistě pracovní příležitostná pomůcka v nebytových prostorách dodnes. Druhá následovala docela záhy jako přídavek k pracovnímu stolu v obývací ložnici (tehdejší terminus technicus). Prosté odlehčené podnoží s čalouněným sedákem a opěrákem z ohýbané překližky byl tehdejší výkřik módy pro nemajetné začínající páry. Tenhle konkrétní kousek byl ze Západoslovenských nábytkových závodů v Bratislavě vyexpedován v roce 1965. První Thonetka (snad varianta typu Valentýna) s vylisovanými ornamenty na překližkovém sedátku i na příčkách opěradla dostala později oranžový nátěr, aby se hodila k novodobému ohýbanému věšáku téže značky jako barevný akcent do „zeleného" pokoje. Koženkový sedák u praktické židle k jídelnímu stolu byl už také několikrát vyměněn. Další kombinace kulatých noh a ohýbané překližky provázely naše ratolesti při psaní školních úkolů. Dosud slouží - ty židle. Následující kousky jsou jako z filmů pro pamětníky. Na tu černou imitující styl chippendalle s vixlaivantovým sedákem se v suterénu leckdo rád uvelebí při přezouvání bot. Druhá ovlivněná dizajnem téhož anglického nábytkářského mága Thomase Chippendalla (1718 - 1779) se sedákem potaženým vínovým gobelínem a typicky zakřivenýma nohama má opěradlo mistrovsky vypletené ratanem do působivého vějíře. Ta je jen na parádu zavřená v „kunstkomoře". Stejně jako historizující stařenka se soustruženýma nohama a sedákem i opěrákem z vylisované kůže s ornamenty připevněné ozdobnými cvočky a nezbytnou balustrádou z kuželek na příčce opěradla. Podobná krasavice prošla šikovnýma rukama mistra Jirušky. Navrch kůže, vespod kůže, každý se podívat může. Takoví čalouníci už se nerodí. Kdysi totální trosku (musím se pochválit) jsem vlastníma předníma nohama vyrval červotočům z kusadel a můj zesnulý dvorní čalouník Jirka ji oblékl do zeleného sametu. Nezalekl se ani rokokového tříkusového setu s hracím stolkem pocházejícím údajně z vybavení továrnické rodiny Weisshuhnů. A to je už od pohledu jiný level. Jenom znovu vyvázat ocelové pružiny k novému popruhovému výpletu je zapeklitý oříšek. Červený ornamenty zdobený samet, který nahradil původní zelené čalounění se zlatým dracounovým vyšíváním, zpuchřelé dlouhým skladováním v jakémsi dřevníku mu taky docela sluší. Pro ozdobnou portu jsem tenkrát jezdil až do Prahy. Když zanikly konexe v dílnách Národního divadla na Vinohradské vedle Paláce Flora, tak naposled zcela oficiálně do podniku Ozdoba kde byli schopni utkat na zakázku i malé množství. Adresu si dodnes pamatuji - Praha 1. Palackého 12. Nebudu zastírat, že i úprava prošlápnutého ratanového výpletu na sedadle soudobého výrobku značky TON číslo 811 podle návrhu designera Josefa Hoffmana z 30. let minulého století vzešla jen z nechuti vyhodit elegantní kus nábytku. Konec konců ze stejného důvodu jsem pracně poslepoval přeražené zadní nohy konšelské židle z titulu, která měla doslova na kahánku. Ještě štěstí, že jednotlivé kusy vyřazeného inventáře tehdejší palič rozbíjel o dlažbu chodníku na dohled z mého okna. Z počítačové éry, do které jsem bezmyšlenkově skočil po hlavě, prezentuji aspoň první a zatím poslední sedačku.

Nepublikováno