Freiheit

Mám rád staré věci. Zejména ty s otisky rukodělné práce. Na rozdíl od ortodoxních vyznavačů stoprocentní zakonzervované původnosti mi imponují i předměty, kterým nějaký hračička vdechl druhý život, takže slouží úplně jinému účelu, než pro který byly původně určeny. Pro jakýkoliv příklad netřeba chodit daleko. Stačí se jen porozhlédnout kolem sebe. Dnes je to dokonce trend jisté vrstvy společnosti recyklovat výrobky, které mohou být ještě dlouhé roky užitečné. A když ne k praktickému použití, tak aspoň jako výtvarná dekorace, krásný doplněk evokující řadu příjemných vzpomínek. Kdysi mě inspiroval kamarád kotelník, dnes světoznámý fotograf obyčejného života Bohdan Holomíček, který si začal ohraničovat své „panství" plůtkem z ozdobných litinových bočnic od vyřazených šlapacích šicích strojů. V současné době je nějaký ten stolek s podnožím ze šicí mašiny záležitost tak banální, až je jednomu stydno se ke stejnému nápadu rovněž hlásit. Ale tenkrát v minulém století měla každá podobná myšlenka málem punc originality. Stará vyhozená Singrovka ze šrotiště pamatující zaručeně století devatenácté o nové poslání přímo žadonila. Tak jsem se jí tedy ujal.

Živil jsem se tehdy, světe div se, truhlařinou, takže opatřit litinový stojan módním bílým nátěrem a novou trvanlivou dubovou deskou byla jen otázka elánu a volné chvíle. I za komančů tu jisté zdroje byly, to není jen objev jednoho socdemáckého premiéra běžce. Bohužel mé šikovné „zlaté ručičky" vyrostly na těle totálního lempla, který na zdokumentování svých bohulibých činů házel celý život bobek. A nefotil a nefotil. (Jako obvykle kecám. Párkrát se stolek objevil na fotografiích Vládi Kundrta i jiných autorů, ale jen jako křoví nikoliv v „hauptroli"). Takže mohu nabídnout jen opožděný slovní průjem a fotky z nejspíš posledního vzepětí někdejšího jonáka. Vymýšlet si, komu šicí mašina došila, to bych lhal a to není můj styl. Ve svém druhém životě sloužila drahně let jako víceúčelový stolek u nás na zahradě. Leč jak je známo nejedné slečně, nic netrvá věčně. Horské počasí je prevít. Několikrát slepovaná deska se loni v pánu poroučela. Při bedlivějším ohledání vyšlo najevo, že uhnily jen spojovací kolíčky, zastávající nejspíš funkci tak zvaného „kurvítka" nezbytného u většiny moderních výrobků. Dub je dub a ještě by možná chvíli vydržel. Několikanásobně jsem přecenil své možnosti a furiantsky se rozhodl dát pochroumanému nábytku třetí šanci. Hned na úvod mi při neopatrné demontáži křehká litina stojanu na dvou místech praskla. Naštěstí mi ještě pár kamarádů zbylo a jeden dokonce umí tenhle choulostivý kov svářet. Hoden svého jména, zachoval se vskutku rytířsky. Nikdy bych nevěřil, kolik se u těch několika jednoduchých úkonů ze základní řemeslné abecedy nechá nadělat dalších kopanců, když se ochablé tělo vzpouzí fyzické práci, oči bez brýlí nerozeznají šroubky a matičky, nástroje už dávno nikdo nenabrousil, pracovní prostor je zahlcen harampádím a primitivní pomůcky sto let za zenitem. S vědomím, že je to i v mém životě naposled, jsem všechny překážky velkoryse ignoroval. Dokonce jsem udělal i několik snímků svým blbým mobilem, který je parchant chytřejší než já. No nebudu napínat - nepovedlo se, ale je hotovo. Doufám, že mi starý Singer (konstruktér a vynálezce Isaac Merritt, americký rodák jako já, se kterým slavím ve stejný říjnový den narozeniny) při prvním setkání tam odkud není návratu, nedá přes hubu za prznění jeho dokonalého díla.

Nepublikováno