Freiheit

Páni, Astorka! Astorka jednou, Astorka navždycky. I když za našich mladých let nebyl svět jako květ. Oblíbená taneční vinárna, kavárna a restaurace s hotelem spadající do sítě národního podniku Restaurace a jídelny a po jeho delimitaci v roce 1963 přiklepnutá Krkonošským hotelům přejmenovaným na Interhotel Krkonoše se jmenovala Praha. Svého času jako hlavní závod zahrnovala téměř všechny hotely, noclehárny a ubytovny, restaurace a kiosky v Janských Lázních i ve Svobodě nad Úpou. Nikdo z místních jí ale jinak než Astorka neřekl. Dělila se o přízeň sotva dozrálých „týnejdžrů" se stejně populárním Bílým křížem. O nějaké konkurenci nebo rivalitě nebylo "mezi námi děvčaty" ani potuchy. Chodívali jsme tam i tam. „Český Gastýn" je proti svému alpskému vzoru hnízdo, hnízdečko, kde se tenkrát všichni znali a mnoho podniků spojoval nestálý personál, zejména různě poskládané party muzikantů a v těchto konkrétních dvou případech i osoba janskolázeňského nekorunovaného krále pinglů, číšníků a vrchních Václava Rezka. Tomu na oblíbenosti mezi stálými hosty neubrala nic ani pozdější funkce ředitele celého ansámblu. Věčně usměvavý s noblesou prvorepublikového hoteliéra nehlučně proplouval mezi páry na tanečním parketu, často s neodmyslitelným doutníkem a taktně dokázal zahrát do autu polo žertem naznačený pokus připočíst ke konečné cifře na účtu i současné datum. Které měl možná už dávno zakalkulované. Což s oblibou zdůrazňoval, když nám ukazoval, na kterou část jeho elegantního bílého škodováckého kabrioletu Felicia jsme mu přispěli. Většina z nás sotva plnoletých holobrádků mu ještě velkoryse sem tam nechávala i korunové zpropitné. Hned na jednom z prvních rande s mou milou, se kterou jsem se seznámil teprve v sobotu před týdnem, a to mě podrž, na seznamovacím večírku Československého svazu mládeže s tancem v Národním domě v Dolním Maršově jsem se snažil odčinit faux pas, kdy jsem ji mírně ovíněnou v pozdních nočních hodinách zavedl dle veřejného mínění na společenské dno - taneční zábavu ve „vykřičeném lokále" hotelu Sport naproti svobodskému nádraží, kde se zastavovali opilci z jiných zábavních podniků na poslední tango před odjezdem prvního ranního vlaku. Po týdnu jsme se „čirou náhodou" sešli na další historicky významné politické akci slučování obcí ukončené taneční zábavou v Sokolovně. Rande jsme později bláhově říkali dlouhým procházkám s rádoby intelektuálním přetřásáním četby, filmů nebo rozhlasových divadelních inscenací (televizi jsme tenkrát ještě ani jeden doma neměli). Tentokrát jsme navíc pěkně vymrzli. Bylo to (a to vím naprosto přesně) v neděli odpoledne 10. dubna 1960. Ideální čas zajít do Astorky na pravidelné odpolední „taneční čaje". Byl jsem tam v té době, kdy živá hudba vyhrávala k tanci čtyřikrát týdně téměř „štamgast" a na mé oslňování proměnlivého dámského doprovodu byl decentně obsluhující personál zvyklý. Divadýlko, které jsem své nejnovější známosti sehrál, jsem ale původně vůbec neměl v úmyslu. Z pařátů zmrzlých na kost mi do ztišené atmosféry vyklouzl s patřičným rámusem titěrný šálek s kávou, samo sebou roztřískal i podšálek, černá tekutina zlila ubrus a částečně i garderobu mé společnice. Zachoval jsem dekorum a naprosto klidně (podotýkám klidně) jsem požádal servírku o nápravu té spouště. Má partnerka, cudná a slušně vychovaná slečna učitelka byla z té nečekané pozornosti okolo sedících hostů viditelně rozpačitá. Světácky jsem objednal novou rundu zároveň s lahvinkou sektu a na uklidnění ještě chuťovku. Místo obligátního salámu Gothaj nedostatková tresčí játra s cibulkou a citronem. A byl jsem king!

Asi to takhle napsáno vypadá z dnešního pohledu infantilně, ale tak málo v té zadrátované době stačilo k okouzlení dámy. Dnes bych se pochopitelně blýskl nějakou perličkou z historie domu, o níž jsme tehdy neměli ani páru. Třeba, že se starobylý ubytovací podnik s čp. 52 před první světovou válkou jmenoval Austria. Už na jedné z prvních fotografií Janských Lázní od trutnovského fotografa A. C. Pitzeka z roku 1879 to byla v panoramatu docela dominantní budova. Teprve po vyhlášení Československé republiky tehdejší majitelka Marie Bönschová přejmenovala hotel vlivem všeobecné hysterie na Astorii, aby původní název nebudil emoce připomínkou zaniklé monarchie. Nebo jaká je to osudová náhoda, když dotyčná bydlí také v čísle 52. Jen ve Svobodě nad Úpou. Či třeba jak hotel v roce 1922 koupila místní židovská podnikatelská rodina Spiro uvedená na předválečné hotelové nálepce. Dědic Emila a Klary, dlouholetý člen obecního zastupitelstva Fritz Spiro ani jeho sestra Trude, žena židovského lékaře Dr. Guttmanna z Berlína běsnění druhé světové války nepřežili. Z vyhlazovacího tábora se vrátil jeden z Guttmannových synů, který získal rodinné nemovitosti v Janských Lázních zpět. Jenže ze socialistického ráje raději emigroval do Izraele. Polistopadoví restituenti, manželé Guttmannovi z Venezuely darovali dům v roce 1992 Olivově nadaci. Ta zde čtyři roky zajišťovala ozdravné pobyty pro děti. Od roku 1998 je Astorka vedena jako nadační jmění. Synové dárců, Pavel a Petr Guttmanovi, kteří zahynuli při leteckém neštěstí, mají u vchodu pamětní desku. Anebo že dodnes používaný název z gruntu přestavěného lázeňského domu Réva vznikl údajně spojením prvních dvou písmen jména REzek VÁclav, protože tam náš oblíbenec jako národní správce penzionu po roce 1945 svou kariéru v Janských Lázních začínal. To všechno jsem se bohužel dověděl až později, tak mi nezbylo než předstírat, že i vesnický křupan může v sobě mít zárodek gentlemana. Přesto jsem se s tou okouzlující dívkou několik dalších měsíců nesetkal. Až zase v srpnu o prázdninách. Ale to už je jiná, i když celoživotní historie.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pod čarou si dovoluji nastínit jednu krkolomnou konstrukci z mé vlastní hlavy pro opravdové fajnšmekry „šedesátek" o původu jména René Kolísko, doktor exaktních věd z populárních semaforských Besídek zvláštní školy komické dvojice Šimek a Grossmann. Dnešním jazykem hoax, jak všechno souvisí se vším. O tom, že si v inkriminovaném roce, mnohem dříve než se stal celostátně slavným a známým, přivydělával začínající šoumen Jiří Grossmann hraním na pozoun a basu i jako zpěvák v Janských Lázních netřeba diskutovat. Ručně malované plakáty zvoucí na produkci nesly výrazný rukopis Václava Rezka. Včetně nesprávně uvedeného jména hlavního protagonisty, chyby ve slově dixeland a hlavně přejmenování kapely z originálního Magic club na „Maggi club", což budilo mezi zasvěcenými neskrývané veselí. Kapelníkem oblíbeného tělesa nebyl nikdo jiný než Kolísko. Náš kamarád Honza, učitel zdejší školy a nepochybně aspoň co do jména a tak trochu i profese jasná inspirace. Vedle kmenového místního zpěváčka Zdeňka Havlíčka zapěla po několik večerů i Grosmannova tehdejší chráněnka a snad i přítulkyně Milica Tichá. Tady žádnou souvislost s mojí maličkostí nehledejte. Je to jen shoda jmen. Dnes vážená filmová vědkyně, historička, novinářka, překladatelka a publicistka by mohla být i dotčena. Podle agentury JPP prý dohodil nesmělému Grossmannovi „výnosný" džob pozdější disident a politik Petr Uhl, který v chaloupce pod Černou horou prožíval své rané mládí. Úplná pecka ze soukromí „džesového Jirky" se vztahem k našim horám je, že Krakonošovi říkal roztomile Kráka. Kdo z vás to věděl, páni inženýři? Všechno je to tak fantasticky neuvěřitelné, že to může být jedině pravda. Anebo je to fakt geniálně vymyšleno.

Nepublikováno