Freiheit

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

A když už jsme u toho přebarvování - kdo ví jakou má srnec barvu v létě a jakou v zimě? No přece červenou, ušklíbne se každý nimrod. Barva je totiž v myslivecké mluvě krev. Ve správně položené otázce by mezi příslušníky Hubertova cechu figurovala srst. Takových chytáků pro naivní neználky je mnohem víc. Když zelený panáček řekne, že má srnec běhy, nemyslí, že umí rychle utíkat, ale mluví o nohách. Mohl bych dál perlit o myslivecké latině, ale ono i to perlení na parůžcích možná nejednomu laikovi zamotá hlavu. Á propos! Až tenhle kus svou chloubu za měsíc, za dva zahodí, stoprocentně to neudělá u nás na zahradě. Nevděčník. Taková krásná trofej! Někde na nepřístupném místě oba shozy přes zimu pod sněhem ohlodají myši. Zatím se s ní naparuje před nezletilými čiplenkami frajer libovej a nese pyšně ten svůj srnčí odznak zdatnosti celým revírem zahrnujícím i turisty hojně navštěvovaný Farmapark Muchomůrka. Stejně jako dnes ráno, kdy ho svým fotoaparátem pohotově zachytil Michal Kupec jak si to štrádí od Lesnické školy přes jeho zahradu volby - nevolby, silnice - nesilnice k Janskému potoku ukojit žízeň po nočním flámu. Skokem jako kdysi Bob Beamon v Mexiku mizí v bukovém lese úplně jiný borec na opačném konci republiky. Proč si nepřihřát trošku té vlastní polívčičky, když ho nafotila někdejší Svoboďačka, děvenka moje starostlivá. Jen nešla do města, ale do mlejna. Komu unikají souvislosti a nechápe proč o tom ten vysloužilý „historik" vůbec kráká tedy polopatě, aniž byste si museli v neděli ráno naladit televizi. Takové pra-paroží prastarého pra-srnce, původně německy Rehhorn dalo podle některých badatelů název našim milým Rýchorám. Zlatinkám v náplavech horských potoků zas vděčí za svůj vznik hornické městečko Svoboda nad Úpou v jejich podhůří. Omnia ad omnia se habent. Promiňte tu latinu, tentokrát není myslivecká. Už staří...prostě staří dědkové věděli, že všecko souvisí se vším! Tak lze od mlsného lízáku ve svíráku jednoho vejlupka s nastraženými slechy, nevinnými uhrančivými světly a citlivým větrníkem s dvěma růžemi přímo na palici protože nemá klobouk a výsadami jako nějaký šlechtic nebo přinejmenším poslanec dokráčet až na Rýchory.

Nepublikováno