Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...
Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.
Nepublikováno
