Freiheit

Původně jsem neměl v předposlední říjnovou neděli odpoledne vůbec v úmyslu jít na houby. Ale na vzduch jsem už musel, protože na mě po dlouhém pobytu doma všecko padalo. A kam může smutný chlap vypadnout než do hospody nebo do lesa? Přestože jsem v hospodě prožil několik dětských let, byl mi přírodní chrám ticha a pohody vždycky bližší než hlučný, zaplivaný, zakouřený a svádivý chrám neřesti i když většina těch přívlastků z dob mého mládí už dávno neplatí. Zprvu jsem se jen tak ploužil cestičkou po vrstevnici Kravího vrchu a vychutnával si blahodárný vlhký vzduch plný mlhy a podešťové nálady. Jenže jít netečně kolem otevřené náruče mého až donedávna důvěrně známého houbařského revíru na to nemám nervy. Však to znáte - jenom prstíček tam strčíme, jenom se rozhlédneme a hned zase půjdeme.

Prdlajs! A když jsem ještě po několika krocích natrefil na přerostlého omšelého plemenného samce rodu Boletus edulis, byl jsem v pasti. Jeho junáckou fotogeničnost dávno narušil déšť ruku v ruce s všudypřítomnými pažravými slimáky, takže jsem mu dopřál dožití takříkajíc na semeno, ale lovecká vášeň už mě měla v tenatech. V lese se toho za ten čas kdy jsem měl zaražené vycházky, mnoho změnilo. Kde byla holá pláň, je dnes neprostupné mlází. Kde bylo mlází, je hustá bučina. Kde tiše šuměly letité smrky, jsou rozlehlé paseky s neuklizeným chvojím. A síť starobylých cest je najednou téměř k nepoznání. Jen podhoubí na známých místech je držák. Na to, že na této straně Úpského údolí prý letos nerostou a říjen se chýlí ke konci, byla těch paběrků plná ošatka. Dá-li dobrotivý Krakonoš a jedna povolná kamarádka bude zítra bramboračka.

Nepublikováno