Každý správný chlap je založením lovec. Abych hned na úvod nebyl nařčen ze sexismu, uznávám, že to může postihnout i dámy. Říká se tomu atavismus a devět z deseti věhlasných akademiků z různých oborů se vzácně shoduje, že je to pudové. I s vynecháním lechtivých příběhů ze sexuální oblasti zbývá dostatek dokladů tohoto neblahého dědictví v genech údajného pána tvorstva z rodu Homo sapiens. Vždyť co jiného než lov stojí za většinou počínání mužů hodných toho jména od kolébky až do posledního vydechnutí? Ať už je to zdánlivě nesouvisející houbaření pupkatých tatíků nebo soupeření osvalených potetovaných chlapáků o všechny ty branky, body, sekundy, kteří na stará kolena s předstíranou skromností tvrdí, že mají poháry, medaile a diplomy na chatě ve sklepě v krabici od bot. „Tak určitě!" Či jen urputná snaha seriózních vašnostů posedlých sběratelskou vášní o získání toho nejmodřejšího Mauritia ve svém oboru. Nelze pominout ani pověstné lovy beze zbraní, ke kterým současný fotograf už ani nepotřebuje vláčet těžké a složité nádobíčko, když má v kapse mobil nebo na ruce miniaturní multifunkční chytré hodinky. Zcela zvláštní sorta jsou myslivci. Při jejich lovu musí opravdu vyhasnout životy a téct krev! Byť by se zelení mužíci tisíckrát utěšovali, že je to jen barva. Barbarsky zvráceně si vypreparované oběti vystavují na důkaz svého pašáctví a vybělené kosti uctívají při každoročních rituálech jako vyhynulí lovci lebek z Amazonie.
Kapitální kus
Ne, ne, ne! Zadržte. Neházejte mě do jednoho zeleného pytle se všemi eko aktivisty, vegetariány, samaritány, protestujícími číčami, přilepenými nahotinkami, duhovými komedianty, švédskými spasitelkami, gender bijci, otužilci, vegany a jinými šelmami, samozvanými mírotvorci a všemi ostatními borci, kteří pokud už jedí maso, tak v žádném případě z živých zvířat ale výhradně vakuově balené od známého bio farmáře. Když jsem se narodil do Protektorátu Čechy a Morava uznával tehdejší omezený totalitní režim pouze dvě pohlaví. Takže mám v rodném listě potvrzeno černé na bílém dokonce dvojjazyčně, že jsem muž. Ne každý muž musí být nutně myslivec. Stejně jako ne každý myslivec je hajným. Ale téměř každý hajný je myslivec. V době studií jsem měl tedy k začlenění do Hubertova cechu docela našlápnuto. Nebudu svádět na osud, když za to, že se tak nestalo, můžou jako obvykle v životě jen splašené hormony. Ani toho chudáčka srnečka chcípáčka nedovyvinutého, špičáčka s lodyhami jako opuchlá párátka, z nichž ta delší měří oproti klamavé fotografii od pučnice po špičku všehovšudy pouhých 7,5 centimetru, jsem nezastřelil. Pouze uštval! A to ještě ani ne to ubohé zvířátko, ale jen posledního majitele kuriózní trofeje, která pochází bůhví odkud. Samosebou mě lákal zejména ten vyřezávaný štítek.
Nepublikováno