Freiheit

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.

Zejména, když i ony mají svůj tajuplný příběh. Které honosné sídlo zdobily dlouhé desítky let po tom dosud žádný Holmes, Columbo ani rada Vacátko, natož Korejs nepátral. Po roce 1945 došlo v zemi české a nejen v ní k mohutnému přemísťování. Jednotlivých lidí, celých rodin a dokonce celých vesnic jako konkrétně v případě nešťastných Sklenářovic. A nezůstalo jen u lidí. Přemísťovala se stáda dobytka, vlaky se strategickou surovinou i věci movité a to z moci úřední i nelegální chmatácké. Ne každý kdo přijel s nadšením osídlovat vylidněné pohraničí, ukradl, na co přišel, ale našli se tací. Přemístit hodinky, kvalitní kosu, „ručně malovaný" barvotisk, pytel brambor nebo dokonce živé sele, to by člověk v té zmatené době ještě pochopil. Ale dveře? Jak jinak se ale mohly, kde se vzaly, tu se vzaly, ocitnout na schodišti k půdě v posledním hospodářském stavení někdejší samostatné obce Černá Hora až tam nahoře u lesa při cestě na Hofmannovy Boudy? Podezřele zní i údajné jméno (nebo jen přezdívka?) tehdejšího osídlence - Kapitán! V polovině šedesátých let předešlého století to už všechno byla dávná minulost. Tehdy se v jednom nejmenovaném sousedním městě v jedné nejmenované truhlářské dílně sešli dva nejmenovaní fachmani. Jeden téměř na začátku a druhý skoro na konci řemeslnické životní dráhy. I při společné práci se mluví řeči. Tak není divu, že se ten mladší zvědavec spěchal na ten zázrak podívat na vlastní oči. Slovo dalo slovo a dveře putovaly na jinou půdičku jako vstupní do vznikající mládenecké „kunstkomory" výměnou za malý elektromotorek ke kutilské cirkulárce. Na současné stanoviště se dostaly přesně před polovinou století. To byly zlaté časy sousedských výpomocí a výměnného obchodu, kdy věci měly hodnotu jen momentální potřeby zúčastněných, z nichž ani jeden se necítil provinile. Vždyť jen samotný kovaný zámek odkazující když ne na pozdní renesanci tak určitě na baroko čili 17. - 18. století by vyvážil takové motorky ze staré pračky nejméně tři. V duchu vidím, jak se mlsně olizují i sběratelé klíčů. Všecko na světě je tak relativní! Ani nevím, proč mě v této souvislosti napadá jiný příklad z oblasti muziky. Předlouhé blues písničkáře Vladimíra Merty také se stejným názvem z jeho LP desky Filmy v hlavě. Před více než deseti lety o havelském posvícení 16. října 2011 ho úzkému kroužku přátel v nejrodinnějším výčepu co znám legendární bard broukal a brnkal na kytaru. Několik zvukomalebných veršů vytržených z kontextu mi dodnes zní v hlavě. Bude to taková zcizená nelogická tečka za zavřenými dveřmi. „Dále od hradu, dále! Loká Tokaj lokaj v livreji...Spalte všecky rýmy lásky, co jsem zažil. Plíživě se šíří štíří nálady. Na věčnosti budu stát zase stranou. Tak čau a někdy na shledanou."

Vladimír Merta v Rodinném výčepu - původní foto Aleš Formánek

Nepublikováno