Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.
Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."
A co na to básník?
Celý život se za mnou jako červená nit táhne Wolkrovo „Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!" jen kvůli jménu. Přitom salonní proletářský básník dokázal poeticky popsat i všeobecně tradovanou realitu, že člověk stářím roste do země. Že to jde ale takovým hopem, to jsem netušil.
Nepublikováno