Freiheit

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Velmocenské tanečky tím ale neskončily a tvrdit, že imperialisté na Západě jen nečinně přihlíželi, by bylo lhaním do vlastní kapsy. Už jako kluci jsme věděli, že občas nalezené cáry průsvitné umělohmotné blány jsou ze špionážních balonů s propagandistickými letáky vypouštěné za příznivého větru z Bavorska štváči ze Svobodné Evropy s požehnáním amerického strýčka Sama z Wall Streetu a ne od svatého Mikuláše. Akce po měně výrazně zesílily a jednou jsme na strništi při pasení krav jen ve čtyřech sesbírali desítky letáčků v podobě nejnižšího nového papírového nominálu tak zvané „hladové koruny". Dlouho jsme se neradovali. Přijely všudypřítomné „švestky" - esenbáci z Trutnova a museli jsme nebezpečné papírky do jednoho odevzdat. No do jednoho úplně ne. Jedna ta potvora se mi nějakým záhadným způsobem přilepila na vnitřní stranu trenýrek. Protože na opravdový obávaný „filcunk" už tak dost vyděšených delikventů ani nemuselo dojít, měl jsem ji, dokud se po roce 1990 nevyrojili ubozí kradači v kriminálním slova smyslu a nevyrabovali nám byt. Dokonce jsem se po letech pyšnil, že byla iniciací mé přihlášky do klubu sběratelů papírových platidel, jehož jsem dosud stejně jako několika dalších spolků „tichým společníkem".

Nepublikováno