„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.
Strašidlo z Rýchor
Dnes už nehrozí, že byste na něj v bukovém stínu při houbaření někde náhodou nečekaně narazili. To spíš v příšeří nějaké poloprázdné putyky, kterou několik věrných opilců ještě drží nad vodou. Nebo v temných zákoutích vylidněného, v nedávné době ještě rušného střediska drobných řemeslníků a obchodníčků, potomků odvážných dobrodruhů a hledačů blyštivých zlatinek. Ani tak se ho bát nemusíte. Je všeobecně známo, že loudí jen zasuté vzpomínky na minulost v bláhovém domnění, že jich má každý doma plná šuplata. Jen se ostýchá je oprášit a dát všanc zvědavým očím. Rýchorák zdaleka netouží pouze po těch ze třinácté komnaty. Coby kdysi před mnoha lety spořádaný občan s téměř klášterním vychováním, respektuje, že tajemství má zůstat tajemstvím. Téměř všechno ostatní je i navzdory nesmyslnému a těžko splnitelnému bruselskému nařízení o ochraně osobních dat věc veřejná. To strašidýlko vážně není zlé, byť vlivem stáří mysli mdlé. Jen jednou za sto let, vždy na svatého Antonína napadne ho nějaká kolosální volovina. Mord hadry kruci tyrkn. Basama teremtete. Himl laudon element, haranty tuty kvanty, piškum kalibr reteré. Navalte už ty staré fotky nebo lejstra! Aspoň některé...
Nepublikováno