Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.
Soužití s přírodou je nedostižný ideál lidstva co svět světem stojí. Bydlení u lesa a nemusí to být zrovna na samotě má stále řadu nezpochybnitelných výhod. Bohužel i nedostatků. Ta zbožňovaná divočina dokáže být i uprostřed civilizace krutý nepřítel. Když jsme byli mladí, tak nám nebožtík Walda Matuška sliboval, že až obroste nás mech, chytnem druhej dech. Prdlajs, barde! Flora i fauna útočí vytrvale a dokáže neúprosně čekat, až každému milovníku přírody dojdou síly. Z patálií s plevelem a nálety dřevin jsem se tu vyplakal už mnohokrát. Létajícím zlodějům rybízu, jahod a borůvek jsem dávno odpustil a jako starý dobrák je v zimě přikrmuji předraženou slunečnicí a vyvěšuji jim luxusní ubytování. Chlupaté potvory hraboše a hryzce dokáže odpudit pach občasné návštěvy spřízněné psí smečky. Buldozer jezevec je tvrdá palice a o vlastní vůli odejde, jen když už není na zahradě nic k sežrání. Nevinná plachá srnčí kráska bloumá každou noc liduprázdnou ulicí. Běda však, když uvidí pootevřenou branku nebo díru v plotě. Jako bůh pomsty se za všechna příkoří hodlá vyřádit právě tady a teď. Jediné poupě okrasných květin neobstojí. Jediný šťavnatý výhonek neunikne. Poslední dobou z jakéhosi rozmaru začala koza mlsná loupat kůru z mladých kmínků ovocných stromků, angrešt a rybíz nevyjímaje. Ještě štěstí, že tu nejsou medvědi. Ale když už jsou Brňáci v Praze, je jen otázka času, kdy nějaký huňáč z Beskyd zabloudí i do Krkonoš. Severní vítr je krutý! Já zarůstám vousem a vlci už jdou sem, už slyším je výt blíž a blíž. (Pánové Svěrák s Uhlířem jistě prominou). Může se mi někdo divit, že si vedlejší produkt z houbařských výprav schraňuji na jednom nepřístupném místě ve sklepení chalupy jako staří Keltové své kultovní sošky bůžků i démonů k zahnání zlých mocností? Říkám mu po vzoru těch, co mají rádi holky a na mobil si natáčejí hambaté domácí video „Malé domácí Konopiště". Anebo také v parafrázi na úspěšný tyjátr pražského Švandova divadla „Hadry, kosti, kůže" upraveně Rohy, kosti, parohy. Aby se náhodou nějaký chlípník nenachytal na ty kůže - u nás se každý podívat může.
Jedním z démonů dávných Keltů byl Rohatec. Ideální model na totem vyfotil před časem Pavel Křivka
Nepublikováno
