24. června má svátek první ze zástupu svatých Janů biblický prorok Jan Křtitel zvaný Přechůdce, neboť on to byl, kdo zvěstoval příchod Vykupitele, když při prvním spatření Krista vyslovil ono „Ecce Agnus Dei" - Ejhle beránek Boží! To on jej pokřtil v řece Jordánu a bývá často mylně uváděn jako Ježíšův starší bratr. Jedním z méně známých trochu morbidních atributů tohoto světce mučedníka je jeho uťatá hlava na ploché míse, kterou si podle pověsti vyžádala Salome od krále Heroda. Ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak a panovník nechal nekompromisního kazatele ctnosti a pokání a propagátora křtu zabít z obav, že by mohl podnítit povstání. Politické intriky se od počátku našeho letopočtu nijak nezměnily. S obdobím konce měsíce června se pojí pohanské slavnosti letního slunovratu (21. 6.) kdy nejkratší noc otevírá cestu astronomickému létu i tradiční čarovná Svatojánská noc před sv. Janem plná kouzel a milostné magie. Od lidových obyčejů, pověr, sbírání devatera kvítí a pálení ozdravných ohňů až po hledání kouzelného zlatého kapradí. Takový pugétek z devíti druhů bylinek s vírou sesbíraný na devíti místech bez jediného slova uvitý měl mimo jiných báječných účinků jako je porozumění řeči zvířat či stát se neviditelným i moc splnit tajná přání, přivolat lásku a dokonce uspíšit svatbu. Jsem toho živoucím dokladem. Hned následující noc byla má svatební. O tom jak jsme s mou nejmilejší manželkou stáli celou noc u okna, protože nám někdo nakukal, že je to noc plná zázraků jsem už kdysi psal a nechápu, proč se mi všichni smáli. Bylo to 24. června 1961 a žili jsme spolu v „tiché domácnosti" s láskou 61 let.
Předchůdce nebo Mesiáš?
U nás v Krkonoších se „svatojánské bejlí" ještě donedávna spolu se svatým obrázkem Jana Křtitele, kovovou svátostkou nebo malou soškou prostíralo do „svatojánské postýlky" dávané této noci pro štěstí pod jídelní stůl. Skladbu bylin si každá panna mohla zvolit podle svého vkusu a možností. Seznam těch vhodných je rozsáhlý. Mateřídouška nesměla chybět nikdy. Obvyklé bývalo koření svatého Jana (třezalka tečkovaná) svatého Jana černobejl (pelyněk černobýl) svatojánské zelí (rozchodník prudký) svatojánská kadeř (komonice lékařská) svatojánská kytka (kopretina bílá - tu měla ráda má milá) slzičky Panny Marie (hvozdík kartouzek) bylina svatého Jana (pelyněk pravý) modráček (chrpa polní) vlčí ocas (jedovatý blín) verbena (sporýš lékařský) a další a další podle obliby, výskytu a krajů. Z všeobecné přízně vytlačil proroka Jana v českých zemích boom barokního kultu jiného mučedníka Johánka z Pomuku, kterému je zasvěceno mnoho novějších kostelů a jeho socha stojí téměř na každém mostě. Na v regionu ojedinělý kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli v nedalekých Janských Lázních se symbolicky dívám většinu života z okna. S tímto svatojánským stigmatem jsem už v uvolněných šedesátých letech minulého století začal vážně sedlat svého sběratelského koníčka. Začaly vznikat první bleší trhy, z nich se velmi brzy vyčlenily specializované sběratelské burzy. Když byl v roce 1965 založen celostátní Klub sběratelů kuriozit, dostalo pošetilé počínání podivínů trochu důstojný oficiální rámec. V té době jsem na jednom takovém výměnném setkání „kdysi - kdesi" od nějakého šíbra získal tuhle líbivou profesionální dřevořezbu neznámého autora i s průvodní legendou o poustevníkovi, který se stal patronem maltézských rytířů, jako památku na jeden z mých zásadních životních počinů. Netrvalo dlouho, abych si uvědomil, že jsem opět naletěl jako několikrát před tím a ještě mnohokrát potom. Není nutné každý den listovat v Novém zákoně, aby i natvrdlému a laxnímu křesťanovi došlo, že hlava s trnovou korunou patří samotnému Spasiteli Ježíši z Nazareta a domnělý podnos je umělecky ztvárněná zhmotnělá svatozář. V konečném výsledku je to vlastně docela jedno. Pro milovníka starožitností je to s pominutím sakrálního významu zajímavý a dekorativní artefakt. Pro střízlivého pragmatického realistu bez smyslu pro krásno jen další zbytečný lapač prachu.
Nepublikováno