Freiheit

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.

Nebo také do Hejnic na úpatí Jizerských hor s velkolepou bazilikou Navštívení Panny Marie několikanásobně větší než hajnický kostel svatého Mikuláše, poklonit se gotické sošce Madony původem ze Žitavy zvané Mater formosa a prosit o uzdravení. Kajícně přiznávám, že tam jsem nikdy nebyl. Leč cesty boží jsou nevyzpytatelné. Po jedné z nich ke mně ač velkému hříšníkovi doputoval poutní hrneček s vyobrazením charakteristického dvojvěží chrámu s přilehlou budovou kláštera, který původně poskytoval poutníkům přístřeší. I kdyby obrázek nebyl ručně malovaný, i když se tak jeví, ale jen nějaký kvalitní tisk na porcelán, což by u pouťového zboží bez jakéhokoliv označení výrobce bylo docela pochopitelné, jeho památeční hodnotu to nijak nesnižuje. Na rafinovaném snímku není naštěstí vidět chybějící ouško. Při možnosti nahlédnout dovnitř nádobky lze spatřit několik ulomených ušisek od jiných hrnků čekajících na zdánlivě jednoduché přilepení ve snaze částečně ošidit první vizuální dojem. Jako na potvoru žádné rozměrově ani tvarem nepasuje.

Nepublikováno