Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.
Zahrada plná hub a žádná lysohlávka
Vždycky jsem byl spíš konzument sotva dvou desítek nejrozšířenějších dokonale známých druhů bez sklonů k experimentům. A kdyby mě snad taková hloupost zamíchat do směsi lakovku ametystovou, pavučinec osikový, strmělku anýzku či ryzec černohlávek přece jen napadla, měla poslední slovo podložené úsměvným argumentem „tohle jsi nikdy nenosil" má moudřejší polovička. To vše je dávná minulost stejně jako každoroční sklizeň kozáků na zahradě pod břízami, klouzků obecných kolem borovice nebo babek za plotem. Je z tvarovaných smrčků, tak mám pochopitelně na mysli všudypřítomný hřib žlutomasý. Chtělo by to nějaký životabudič, napadne panáčka mimoděk hříšná myšlenka při pohledu z nadhledu balkonu na podzimní zahradu stále ještě sem tam posázenou drobnými plodničkami. Lysohlávky prý rostou všude a vyhlídka na opětovnou návštěvu zeleného chrámu zaklenutého korunami smrků, byť i jen v halucinogenním rauši je lákavá. Zblízka je to marnost nad marnost. Jen čarodějné kruhy přerostlých špiček, bělobou zářící ojedinělé pýchavky, hejna šedivých popelek čirůvek zemních, nějaká voskovka a černající hnojník. Jen lysohlávku by nevyčuchala ani letitá smažka s momentálně těžkým absťákem. No nic, načnu si lahvinku Egri Bikavér made in Hungary jako vždycky. Však ony mě ty potrhlé nápady na houbařský úlet přejdou.
Nepublikováno
Bejvávalo...