Freiheit

S příslovečnou drzostí nevzdělance ovládajícího stěží svůj jazyk mateřský se pouštím do parafráze originálního názvu hitu Lee Hazelwooda ze zlatých šedesátek, se kterým se v přebásnění Gottova textaře Eduarda Krečmera na „Boty proti lásce" svým nenapodobitelným projevem zapsala do našich srdcí tehdy mladičká zpěvačka Yvonne Přenosilová. Jen krátce před tím bodovala s původní verzí za Velkou louží dcera božského sameťáka Frankieho Nancy. Se záměrem představit nějak zajímavě těch pár kousků vystavené obuvi jsem úmyslně vykročil na pro hudebního ignoranta zapovězenou parketu muziky a písniček. Takže dámy, ódy na botníky plné lodiček světových značek Versace, Piccadily, Sain Laurent či Karl Lagerfeld nějakých poblázněných celebrit s botoxovými pysky a prachatými obstarožními nápadníky by mě ani nenapadly. Vždyť během života zaznamená člověk tolik roztodivných textů na téma boty, že si maně vzpomene kolik vlastních v mládí v tanečním rytmu různých kutálek, dixielandů a jazz bandů doslova prošoupal. Ještě teď se v koutě krčí pár mých starých bot jako v písni kapely Tchoři a závidí Ivanu Mládkovi boty z umělé hmoty. Já možná slámu v botách nosím jako Michal Tučný. I když boty toulavý jak táta mít bych chtěl spolu s Víťou Troníčkem a nebo ještě líp modré semišky nesmrtelného Elvise. Nejradši bych zahodil škrpály z minulých let a stejně jako tulák Wabi nohama stíral rosu na kolejích. Bez ohledu na mladistvé interprety z pravičáckého Orlíku i na hlášce, že doktor Martens to vyřeší hned, do hospody i do roboty, všude se hoděj těžký boty něco bude. Je tak na hony vzdálená populárnímu šlágru bývalé prodavačky bot boubelaté Edity Štaubertové - Moje střevíčky jsou jako ze zlata - asi jako všechny ty opěvované kožené, saténové, gumové, plátěné i goratexové výrobky obuvnického průmyslu kolekci miniaturních porcelánových botiček nakupených jako suvenýry z cest. Málem jsem zapomněl na dřeváky. To by mi sličná, chudá a počestná Francouzka, hou, hou, hou, dřevák na nohou, nikdy neodpustila. A nejspíš bych vyrobil obrovitou botu, kdybych nepřipojil krátký leč duchaplný konimentář.

Vlevo je typický suvenýr, pevná turistická obuv typu Pohorek z jemné patinované kameniny zdobená květy hořců a alpskou protěží. Tato konkrétně z Vysokých Tater. Na podrážce je vyražený monogram (zřejmě modeléra) JM a špatně čitelný nápis Czechoslovakia. Pod ním číslice 1014 1. Další tři starožitné modely jsou vyloženě sběratelské střevíčky. Podle jednotného značení vytlačeným číslem pod glazurou možná stejné provenience. Podobnými drobnůstkami se okrajově zabývala nejedna porcelánka. U nás v regionu nedoloženě i ta žacléřská. Nechce se ani věřit, ale botičky se kupovaly i na památku na nějakou důležitou životní událost. Ne vždycky to na nich bylo doslovně uvedeno. S notnou dávkou fabulace lze pánskou rozšlápnutou vysokou šněrovací botku modré barvy považovat za upomínku na narození chlapce, stejně jako sousední elegantní růžovou s koťátkem v případě děvčátka. Celkem logicky z takové úvahy vyplývá, že bíle glazovaná dámská botička se dvěma holoubky je svatební. Co čert nechtěl nedávno jsem viděl naprosto totožnou v barvě modré s číslem 22. Tak kdo ví, jak to s těmi střevíci vlastně je. Ani jeden nemá žádnou značku výrobce, kromě čísla (snad formy) na vnější straně podpatku - modrý 522, růžový 961 a bílý 28. Nakonec, pokud si s nimi nehrály děti na ně stejně jen sedal prach ve svátečním cinkostnu. Další trojice je jiná káva. Oblíbené holandské dřeváčky dokonce nemusely být pokaždé z Holandska. Viz hned ten první z duhového porcelánu s ručně malovaným hradem Wartburg od jihozápadu nad německým Eisenachem, zapsaným dnes do seznamu kulturního dědictví UNESCO. Na podrážce je zelená natištěná značka s opisem Handgemalt, užívaná údajně v letech 1938 - 1965 v zaniklé německé porcelánce Moritze Freitaga v Großbreitenbachu v Durynsku založené prvním z předchozích majitelů von Hopfgartenem už v roce 1778. Výroba ustala po roce 1972 a budovy byly zbořeny v roce 1995. Fajánsový dřevák v delftské modři s ručně malovanou plachetnicí na moři a nápisem Zandvoort mluví jasnou řečí. Navíc když je zespodu označen známou značkou Delft modře pod glazurou. Manufaktura „Royal Delft" založená v roce 1653 dodnes vyrábí a maluje výhradně ručně své výrobky v převážně charakteristické blankytně modré barvě. Exemplář si nějaký dávný turista nejspíš přivezl na památku ze severního pobřeží Nizozemska, snad dokonce z vyhlášené automobilové Grand Prix v Zandvoortu. Ze stejné manufaktury je i pestrobarevný dřeváček s typickým holandským motivem větrného mlýna ověnčeným květinovým dekorem. Naspodu je rukou modrou barvou napsáno „Delfts Poly Hand Painted Holland"a nečitelná malířská značka. Generálská dcerka Yvonne už bohužel nezavelí, takže je to zase na mě. Pozor boty! Pochodem vchod!"

Skutečný dřevák zas taková krása není

Nepublikováno