Tak tam jsem taky nebyl. A přitom stačilo tak málo. Po E 55 z Lince na Salcburg přes císařský Bad Ischl za panem Lahmerem do Bad Ausse při toulání se Solnou komorou po stopách dávných kolonistů Krkonoš z Tyrol, Korutan a Štýrska jsem ujížděl nejednou. Možná i dvakrát. Odbočit pár kilometrů na sever do vyhlášené vinařské oblasti v údolí Wachau do malebného kraje vinic a meruňkových sadů třeba jen na skleničku lahodného veltlínu z vinařství Jamek naši eurem nedisponující partu ani nenapadlo. A vysvětlovat na zámku Achleiten, který koncem minulého století koupil bratr zakladatele plzeňské Škodovky rytíř Jaromír Škoda, že moje matka byla také z rodiny Škodů, i když bohužel ke své škodě jen chudáků z Náchodska se mi při mé jazykové vybavenosti opravdu nechtělo. Tak se aspoň kochám panoramatem, jak je českým národním zvykem.
Pozdrav z Achleitenu
Časem obouchaný hrneček zvaný mušlák, ke kterému jsem přišel jako ten příslovečný invalida k hudebnímu nástroji, při mé pečlivé evidenci výjimečně neznámo kdy, neznámo kde je typické pouťové zboží, suvenýr na památku z navštíveného místa, komerční záležitost mnoha známých výrobců porcelánu. I když vypadá docela honosně, nestál anonymní porcelánce ani za označení podnikovou značkou. I veduta je pořízena nejspíš podle starší předlohy. Kruhová zámecká věž byla zbořena v roce 1861 a tak starý hrníček podle úsudku znalců zase není. Většina z nich ho řadí krátce před rok 1900. Zapomenutá dárkyně je už pravděpodobně na onom světě. Co se týče sběratelské vášně, míval jsem spadeno na starší ročníky. Ve skrytu duše doufám, že až tam nedosáhne internetová síť a osazenstvo má i tak ušlechtilejší a bohulibější zájmy než sledovat webové stránky nějakého přestárlého grafomanského závisláka.
Nepublikováno