Freiheit

Chtělo by se napsat po dědečkovi. Ale ani majitel kouzelné vitrínky netuší, kteří dědečkové je zavěšené na různě zdobených šatlénech nosili v kapsičce u vesty. Z velké části více než stoleté kapesní hodinky většinou v torzálním stavu posbíral na klopotné cestě životem a slouží jen jako dekorace symbolizující pomíjivost času. Z ciferníků je oprýskaný smalt, jedněm chybí sklíčko, jiným ručičky, často i nožičky protože nejdou. Můj vlastní děda Antonín ale podobné cibule značky Patent Roskopf měl taky i se zmíněným šatlénem, stříbrným přívěskem. Frajersky je nosil v malé kapsičce u pasu kalhot. Svým pábitelským způsobem mě v dětství když jsem u něj trávil prázdniny, balamutil, že je jednou zdědím. Často se oháněl známým citátem Jana Wericha z filmu Hej rup. „Moje zlaté stříbrné hodinky nikomu neprodám". Nakonec prodal nejen hodinky, ale veškerý majetek včetně chalupy, prachy prohýřil s vdavekchtivými ženštinami a zemřel chudý jak ta myška v protestantském kostele. Ostatně, já jsem hodinky jako časomíru nikdy v životě, až na několik nutných okamžiků nenosil. Na co taky? Když mám hlad jím, když je tma spím, když je světlo pracuji...a když nevím, tak se zeptám. To už ale dávno neplatí. Jsem sice opožděné leč z nouze rovněž dítě své doby. Toho vibrujícího prevíta (pochopitelně mám na mysli mobil) mám taky. Jako umělecký artefakt se mi ale časostroje všech typů, rozměrů a značek vždycky líbily.

Zejména jednoduché proletářské „Roskopfky", hezké, kvalitní a levné švýcarské hodinky zkonstruované v roce 1867 Georgem F. Roskopfem, které prý uměl v kantonu Neuchâtel zhotovit každý zručnější kovář. S obrázkem lokomotivy na ciferníku byly oblíbené i u železničářů celého Rakouska - Uherska. Jako malí kluci, balíci z vesnice jsme se mylně domnívali, že výraz „patent rozkop" je hanlivé označení pro výrobek, který se nepovedl. Také masivní mohutný přístroj další švýcarské značky Doxa ze stejného hodinářského hnízda La Chaux - de Fonds není k zahození. S 68 milimetry v průměru aby je majitel nosil spíš v ruksaku než v kapse. Zakladatel firmy a vynálezce systému Georges Ducommun přímo věštecky zvolil pro dnes světoznámou značku především potápěčských hodinek výraz z řečtiny znamenající slávu. Už od pionýrských let automobilismu a letectví se málokterý stroj obešel bez antimagnetických palubních hodin značky Doxa na které vsadil i konstruktér závodních vozů Bugatti. Ověnčena prestižní zlatou cenou z největší výstavy v Miláně 1906 a s tradičním sloganem „Od roku 1889, ve správný čas, za správnou cenu" je dodnes Doxa na špici mezi světovými designéry hodinek. Od celkem fádních cibulí značky Zenith s chybějící vteřinovkou by laik žádné zázraky nečekal. Přitom Zenith patří mezi nejstarší nepřetržitě fungující švýcarské výrobce luxusních hodinek od roku 1865. Perlička pro milovníky senzací. V roce 2009 bylo v New Yorku vydraženo několik osobních předmětů Mahátma Gándího včetně kapesních hodinek Zenith za celkovou sumičku 2 096 000 amerických dolarů. Jednoplášťové pánské kapesní hodinky Mysteria byl oblíbený kalibr švýcarské firmy Cyma z obce Tavannes založené bratry Schwobovými v roce 1862 určený původně pro vývoz do USA. Ani klasické dvouplášťové cibule z poniklovaného obecného kovu s filigránsky zdobenými ručičkami, smaltovaným ciferníkem s římskými číslicemi a vteřinovkou bez viditelné značky nejsou ve srovnání s ostatními určitě žádná „ořezávátka". Kdybych se jim ještě tak mohl podívat na střeva... Důrazné „Dej ty pracky pryč!" však znělo naprosto nesmlouvavě.

Můj děda Antonín s hodinkami Patent Rozkopf v kapsičce u kalhot

Nepublikováno