Leitmotiv Roku české hudby 2024 je svádivý, zejména když v mnoha proklamacích je zdůrazněna myšlenka, že se k němu může připojit každý z nás. Kvačím tedy se svou troškou do mlýna zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož nesnášenlivý hrdina si otevřel vytouženou hospodu, ale chodili mu tam lidi. Stejně jako jsem kdysi odvážně popsal story, jak jsem potkal lyže, ač anti sportovec, anti lyžař a anti pisátěl vrhám se bezhlavě i do víru hudby. Bedřich Smetana, na jehož stoleté výročí narození celá tahle sláva před stoletím vznikla, by zajisté pochopil, co myslím, když říkám, že mám hudební hluch. O hlasu raději pomlčím. Slib, který jsem dal svému učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu zpívat na veřejnosti je už všeobecně znám a já ho celý život dodržuji. Chtít s takovou výbavou oslnit se rovná sebevraždě. Nutkání šířit osvětu je však silnější než pud sebezáchovy. Cituji: „Roky končící čtyřkou mají v české hudbě podobný význam, jako osmičkové roky pro národ a stát. Až podivuhodně často vycházejí na výročí narození, úmrtí, či vytvoření stěžejních děl nejvýznamnějších českých skladatelů."
Hudba jsme my
Je-li někdo šmejdil a chramostejl vždycky najde něco na doložení svých slov. Jednou, nevím kdy, nevím kde, jsem v nějakém starém papíru našel složku se čtyřmi grafickými listy neznámého, i když podepsaného autora. Jsou na nich čeští hudební velikáni Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Leoš Janáček a Zdeněk Fibich. Nějakou zvláštní souhrou náhod první tři splňují podmínku čtyřky v letopočtu stoprocentně. Jen u Fibicha musíme vzít s přimhouřením oka zavděk skutečností, že zemřel v 49 letech. Nevěřím na numerologii, hvězdopravectví, ale ani na náhody. Když vyloučíme všechny čtyřky v životopisných datech pánů skladatelů, pořád ještě zbývá skutečnost - čtyři portréty, dnes je 24. 4. 2024 a na obloze září magický čtvrtý letošní úplněk v mém znamení Štíra. Do toho mi z reproduktoru brumlá nezapomenutelný dnešní oslavenec Jirka Grossmann, že měsíc snílek stoupá nad skalou. Je to normální?
Nepublikováno