Můj hypotetický příbuzný, významný trutnovský malíř předválečné éry Wenzel Lábus vystavil při velkolepých oslavách letnic v Trutnově v roce 1936 na výstavě umění a kultury ve dnech 30. května až 1. června v tehdejším Porákově paláci známém víc jako hotel Union kde je v současnosti sídlo okresního soudu kresbu hospodářského dvora ve Starém Rokytníku. Při nedávném náhodném listování obrázkovým katalogem slavností s průvodcem výstavou z trutnovského nakladatelství Josef Güttler & syn jsem objevil její uvedenou reprodukci. Komplex rozlehlého selského dvora obehnaného skupinou nesourodých stavení s dominantním kamenným obloukovým dvojitým portálem vjezdu a vstupní branky svítícím pravidelně obnovovaným vápenným nátěrem býval fotogenickým terčem aparátu mnoha fotografů procházejících po přilehlé silnici. Jedním z nich byl Fritz Hiltscher, po vystřídání několika zaměstnání na Trutnovsku nakonec prokurista Stephanovy věhlasné továrny na výrobu svíček, voskového zboží, mýdla a krystalové sody ve Svobodě nad Úpou. Podle nepatrného zlomku jeho fotoarchivu, který se souhrou šťastných náhod ocitl v databázi unikátní webové aplikace Archa Krkonoš, měl zručný fotoamatér a náruživý turista ke Starému Rokytníku intimní vztah. Stejně i k širšímu regionu Trutnovska, kde dokumentoval zajímavé, většinou sakrální stavby, kostely, kapličky, sochy, boží muka a zejména pomníky padlých vojáků z nemilosrdné řeže Němců s Němci v roce 1866.
Ruiny za humny
Ani mě není rodiště mého dlouholetého „přítele na telefonu" přesněji na internetu dle rodinné tradice také řezbáře a betlémáře vrstevníka Siegharta Rinda docela lhostejné. Jeho děd, známý řezbář Fridolín Rindt, občasný spolupracovník mnohem známějšího sochaře Emila Schwantnera, má ve výzdobě obou svobodských kostelů zastoupení dřevěnými sochami svatých. Pro maršovský svatostánek sv. Josefa vyřezal dokonce postavu mého patrona sv. Antoníčka. Signovaný jelen, který se Sieghartovi tak líbil při jedné návštěvě u nás na chalupě, si stále hoví na parapetu okýnka v podkroví. Při početnosti rodového jména Rind nebo Rindt v celkem malé obci je docela možné, že jejich dávní předkové nebo aspoň příbuzní v uvedeném statku kdysi také bydleli. Rozdílný tvar jejich příjmení není můj překlep, ale důkaz, že i mešní víno má grády, takže pan farář udělal občas při zápisu do matriky chybu. Do mého vědomí se zapsalo i desetileté sousedství přes les v čase mého dětství. Vždyť je to ze Stříteže vzdušnou čarou sotva 5 kilometrů a obě kdysi samostatné obce jsou dnes katastrálně součástí města Trutnova, kam jsem s několika stejně starými spolužáky dojížděl autobusem do školy. Snímky z páně Hiltscherovy pozůstalosti se dochovaly částečně na skleněných negativech, částečně na políčkách kinofilmu a statek zvěčněný Lábusem je tam několikrát. Dokonce i průhled do dvora s hospodářem, odstavenými povozy a pobíhajícími vepři. Ovlivněn televizní reklamou Pana Vajíčka z tvůrčí dílny animátora Edy Hofmana z let před sametem, který v přestávkových vstupech při nedostatku kvalitního tu vepřového tu hovězího masa propagoval kuřecí nezapomenutelným sloganem „Kuře stokrát jinak" používám stejný trik, jen v minimalizovaném rozsahu. Dvůr už tenkrát působil trochu jako ruina i když ještě zdaleka ne tak jako konkurenční jezuitská residence. Stáří fotografií se nechá jen přibližně odhadovat podle vzrůstu okolních stromů. Dobře si tu scenerii pamatuji z pozdějšího občasného projíždění Rokytníkem a i neudržovaný portál s oprýskanou omítkou působil starosvětsky půvabně. Málokdo by ho v místech současné roubenky pod košatou korunou letitého kaštanu hledal.
Nepublikováno
