Freiheit

Neznámá černovlasá modrooká holka Helena mi z ničeho nic napsala dopis. Je to už velice dávno.

Byl jsem zelený „fořt", posluchač prvního ročníku lesnické školy. Ve vlečňáku „školního" autobusu jsem se teprve rozkoukával. Do hor jsme se totiž přestěhovali během školního roku. Mezi skupinami děvčat z „akády" a „zdrávky" a smíšenou partou z „gymplu", vesměs spolužáků ze základní školy, jsem byl jediný sólista z „lesárny", která drtivé většině svých frekventantů poskytovala přístřeší internátu. Přistěhovalec bez minulosti. Samozřejmě jsem toho ve hře na „černého myslivce" notně využíval. V zeleném tralaláčku s ohrnutou krempou a sojčím peřím, v hnědé schwarzenberské kamizole se zeleným stojáčkem a parohovými knoflíky a objemných pumpkách z khaki manšestru /z nichž mi po letech paní Melicharová ušila docela normální dlouhé kalhoty/ se ve zpětném zrcátku jevím sám sobě jako dost komická figura. Leč uniforma je uniforma a její kouzlo zaslepuje oči žen, nejspíš podle diktátu nějaké neznámé genové informace. Navazovat kontakty mi nikdy nečinilo potíže; dokonce jsem tenkrát platil za vtipného společníka. Dnes už tomu ani sám pomalu nevěřím. Atraktivní „krásná Helena" z dalekých končin až za Maršovem /snad z Úpy nebo dokonce Pece/ mé pozornosti nemohla uniknout. Pár mrknutí, pár dlouhých významných pohledů, sem tam dvorný vtípek a bác ho! Dopis. Čtyři popsané stránky ble ble ble a nakonec jako zásah bleskem tři slova. „Mám Tě ráda." Oběť loví lovce. Za mým katastrofálním vysvědčením a „dobrovolným" opuštěním ústavu hned po prvním roce studia jsou skryty záškolácké toulky po trutnovských sadech prvního dělnického prezidenta, plaché polibky se zavřenýma očima a pátravé nesmělé doteky mnoha dívek. Helena však mezi nimi nebyla. A podobné vyznání jsem už nikdy nedostal.

In: Antipády/Poznámky k životopisu