Freiheit

Rybník v Janských Lázních? Co je to za nesmysl? Nebudete tomu věřit, holenkové, ale je to tak! Rybník je sice silné slovo, ale rybníček, jezírko, tůňka, loužička - záleží na úhlu pohledu. Na historických fotografiích, z nichž některé posloužily vydavatelům pohlednic, vypadá impozantně, že by si jeden s chutí půjčil lodičku a jel se se svou dívkou projet po hladině. Jak ho působivě vyfotit věděl někdejší místní fotograf Adolf Glaser jistě nejlíp. Proč ale ausgerechnet u jeho snímku vydaného knihařem Zinekerem je vycházková cesta podél Janského potoka nazvaná Křížová (Kreuzweg) to ví snad jen Pánbůh. Pohádkovou atmosféru i s malou Rusalkou vystihl na pohlednici z roku 1906 i trutnovský fotoatelier Adolfa Lehmanna. V pozůstalosti náruživého svobodského fotoamatéra Fritze Hiltschera z předválečné éry je zase několik živých záběrů dokumentujících zájem mužů s kamerou zvěčnit ten zapomenutý romantický kout uprostřed civilizace. Negativy jsou velmi poškozené, ale jistě ne jen proto, že se fotografující kolegové o nejlepší snímek doslova poprali. Přitom se i dnes najdou v Janských Lázních občané, kteří o rybníčku nedávno nově probuzeném k životu sousedem Mílou Tučkem (+2021) nemají ani potuchy. A to je prosím na podrobných mapách zakreslen minimálně už dlouho před začátkem minulého století.

Přiznám se, že i já jsem byl v jeho blízkosti cíleně ve svých téměř 83 letech poprvé v životě. Mě ovšem omlouvá, že v jeho nejbližším sousedství není žádná solidní hospoda od doby, kdy vyhlášený taneční podnik našeho mládí hotel Kavkaz za dramatických okolností zachvátil v roce 1988 požár. Na přelomu padesátých a šedesátých let jsme tehdejší sotva plnoletí bonviváni Petr, Karel a já sedávali světácky u rohového stolu v zasklené verandě starobylého pohostinství s letitou tradicí s výhledem na lázeňskou „Grand Avenue" a kuli pikle. Naše myšlenky mířily výš než k nějaké zapomenuté louži v křoví dole u potoka. Až do podkrovního pokojíčku středoškolačky Marty se zapalujícími se lýtky, dcery rázné paní hostinské Pleskačové. Udržovaná lesní pěšina z centra lázní podél meandrů Janského potoka do sedla, jemuž dnes vévodí hojně navštěvovaná megalomanská dřevěná konstrukce Stezky korunami stromů, k osamělé Hoffmanově boudě s odbočkou ke Zlaté Vyhlídce lákala k vycházkám v minulosti spíš lázeňské hosty než místní zaměstnané horáky. Jmenovala se původně jako řada podobných v okolí „Klausenweg". Později získala název „Klugeweg" po některém z majitelů sousedního panství Heřmanovy Sejfy. (Dnešní Rudník vlastnila rodina Klugů v letech 1880 - 1945). Zakrytím části toku a zavezením hlubokého koryta ve středu obce při stavbě secesní Kolonády v roce 1904 a částečné regulaci horské bystřiny, zejména však vlivem pohodlné cesty osadou Černá Hora mírnějším levobřežním svahem potočního údolí romantická pěšina v celých úsecích téměř zanikla. Rybníček obklopený vzrostlými stromy vypadá na současných fotografiích Michala Kupce z 15. června 2024 - pořízených na mé přání bleskurychle a nezištně - přes jistý půvab jako taková větší kaluž zarostlá sinicemi a žabincem. Optický klam odhalí až přímý pohled na hladinu souvisle poprášenou smrkovým pylem, pod kterým prosvítá čirá horská voděnka už na pohled studená jako led. Docela nová tabule s výstrahou „Rybolov zakázán" také o něčem vypovídá. Ačkoliv i při pozorném průzkumu jsem při své první návštěvě nespatřil ani mřenku. Natož zlatou rybku, kterou by v poetickém místě člověk s přimhouřením oka vedle víl a skřítků nejspíš očekával. Evidentně umělá nádrž, jejíž poslání mi zůstává utajeno, vznikla podle parcelního čísla na původním pozemku náležejícímu k čp. 16 známému jako vila Landhaus jeho postupným dělením. I s napojením přítoku z potoka je viditelně zakreslena na situačním plánu Janských Lázní a okolí od MUDr. Bernharda Pauera z roku 1886. Na Semíkově plánu z roku 1930 je definována jednoznačně jako Teich čili rybník. Ani na současných mapách s patřičným měřítkem nechybí. Obrázky, kterých je kupodivu dost napoví jistě víc než sáhodlouhý popis.

Nepublikováno