Kdybych měl talent jako Ezop, napsal bych bajku, jak udatný starý koloděj zdolal dva statné kováře. Ze snímku je však zřejmé, že chlapáčtí kováři jsou z rodiny modrajících hřibů podle nejnovější vědecké klasifikace s binomickým jménem Neoboletus luridiformis, řazené mezi chutné jedlé houby vyžadující delší tepelnou úpravu. Koloděj v tomto případě není příbuzný často zaměňovaný druh Suillellus luridus, ale naprosto běžný a obyčejný Homo sapiens Tonda. Shodou okolností rovněž koloděj, i když podle běžného jazykového úzu se těmto přerostlým exemplářům říká častěji kolář. To, že také občas modrá není výsledkem přesvědčení, že modrá je dobrá, ale běžný přírodní úkaz související s věkem.
Houbařské okénko aneb koloděj kontra kováři
Možná je to právě naopak a zmínění kováři jsou kolodějové jako polena. Už jen podle místa nálezu uprostřed města pod lipami. Nezkušení houbaři si je často pletou a ti zkušení jen s bohorovnou samozřejmostí konstatují - modrák jako modrák. Jenže to se z příběhu úplně vytratí ta pointa. Ať tak či tak, přestože jejich klobouky v barvě kovářské zástěry zřejmě odradily ostatní kolemjdoucí, byli i přes viditelný věk několik lijáků za zenitem oba zdraví jako horský tuřín. Skončili na talíři jako vynikající řízečky. Jen se po nich zaprášilo.
Nepublikováno
Nečekaná změna sobotního oběda