Freiheit

Was ist das fragmen, ty? - zeptal by se bezelstně nejeden svobodský staroúsedlík ještě v polovině minulého století. Pro čerstvou puberťáckou náplavu to znělo stejně komicky jako mnohem pozdější okřídlený dotaz natvrdlého majora Terazky ze Švandrlíkových Černých baronů. „Povedztě mi vojín Kefalín, čo si predstavujetě pod takým slovom fragmenty?" Tak aby bylo jasno, mám na mysli úlomky, torza, části celku. V tomto případě řezbářsky zpracované porůznu nalezené zbytky z čehosi většího někdy sotva zjištěného. Jako zběhlý lesník, vyučený dřevokaz kolář karosář přeškolený na truhláře věnoval jsem se práci se dřevem celý produktivní věk. Fajnové řemeslo řezbářské jsem vždy choval v hluboké úctě a s pokorou ho obdivoval. Každého nalezeného kousku dřeva se stopou řezbářského dláta mi bylo líto zanechat tlít někde na smetišti a postupně jsem si jimi zdobil příbytek jako straka hnízdo blyštivými cetkami. Některé jsou umělecky zajímavé i pro výtvarného ignoranta, jiné mají osobitý půvab pouze pro nálezce. Ke každému opracovanému kousku dřeva se většinou pojí autentický příběh, takže jejich malé defilé není jen letní vaření z vody nebo přehlídka polínek před přiložením do kamen. Hned úvodní zlacený rostlinný motiv uražený nejspíš při nešetrném stěhování velkého závěsného obrazu s honosným bohatě řezaným rámem z Piettovy vily do firemní truhlárny je vysoce dekorativní. Vedoucí dílny pan Prušinovský ho dlouho schraňoval v zásuvce pracovního ponku s úmyslem, že ho jednou přilepí. Nikdy k tomu nedošlo. Obraz údajně s portrétem některé dámy z rodiny Piette prý skončil v místním kostele. Dnes o něm nemá nikdo ani potuchy. Rozvilinu z dubových listů vyčmuchal sběratel Šedý vlk, který si ji ve slabé chvilce ocenil na tři velké rumy.

Tři vzhůru nohama nad sebou pověšené řezbičky zdobily prolamované opěradlo vypelichaného historického otomanu v mém mládeneckém pokojíčku, který zůstal na půdě po předešlých nájemnících. Když jsem se odtud s těžkým srdcem pakoval, nenapadlo mě nic chytřejšího, než si je odloupnout na památku. Ty má boží prostoto! Hojně užívaný kus nábytku sice hodně pamatoval a svá nejlepší léta měl dávno za sebou, ale po pečlivém restaurování by to mohl být docela luxusní kousek. Časy masové módy starožitností včetně zlatých čalounických ručiček pana Jirušky však byly tenkrát ještě v nedohlednu. Naproti na stejné chodbě visí masivnější kousek připomínající na první pohled sovu v letu. Pochází pravděpodobně z vrcholové římsy nějaké jistě pohledné mohutné skříně. Jenže ten jsem potupně koupil na jedné zapomenuté starožitnické burze ještě za hlubokého totáče v domnění, že erbovní znamení oválného štítu s kosmým břevnem patří nějakému šlechtickému rodu. Ale nejspíš to je jen obvyklý řezbářský, ale i štukatérský klasicistní a empírový zdobný motiv. O téměř zachovalé kartuši s gryfem nalezené na dnes již neexistujícím smetišti jsem již jednou psal. Pokaždé, když se na ni podívám, žasnu, co všechno dnes výhodně zpeněžitelné tenkrát dokázali lidi vyhodit. Pravda, nebylo Aukro. I o lví tvář z ánfasu jsem se už kdysi otřel. Je to hojně užívaný dekorační prvek v nábytkářství, stavebním truhlářství i v architektuře. Identickou dvojici jsem osobně „zachránil" na jaře 1981 při přestavbě Kovomatu v někdejší vile továrníka Fiebigera na dle tehdejších měřítek moderní prodejnu železářství. Stylové vstupní historické dveře se lvími hlavami na výplních nahradilo sklo a duralové profily. Fládrovaná vyřezávaná římsa z levnějších unifikovaných nástěnných hodin i s částí oblouku dvířek se mi jako náhradní díl z časů, kdy jsem občas nějakou historickou drobnost opravoval jednomu z prvních trutnovských starožitníků panu Pospíšilovi, dosud povaluje v dílně. Poslední přírůstek, ulomená lidská ruka v životní velikosti se zašlou a otlučenou polychromií působí dost morbidně. Aby ne, když ji zaměstnanci technické čety městského úřadu vylovili ze hřbitovního kontejneru při generální opravě obvodové zdi současně s budovou bývalé márnice v roce 2016. Původní domněnka, že je to ruka provizorní dřevěné sochy sv. Jana Nepomuckého z mostu přes Úpu, než byl z popudu Pátera Fuchse nahrazen současnou kamennou statuí, vzala rychle za své. Podle zápisu v kronice byl náhradní Johánek po ničivé povodni v roce 1897 jen dřevěná soška v zasklené kapličce. Očima některých současníků je to všecko jen zbytečná veteš lapající prach. Související vzpomínky mají však pro pamětníka kategorie 80 plus stále zvuk ryzího kovu.

Část vrcholové římsy historizující skříně

Nepublikováno