Freiheit

Když byl anděl Páně ještě boubelaté batole, neudělal ani krok bez svého dvojčete Cupida alias Amorka. Příběh jedné takové sourozenecké dvojice polychromovaných prdelatých andílků zvaných všeobecně Putti oblíbených zejména v baroku bych vám mohl vyprávět. Konec konců, proč ne? I když není zrovna veselý. Začal docela dávno, možná už v 19. století, v dílně neznámého lidového řezbáře kam má paměť nedosáhne. Ale „zlatá šedesátá" století minulého, to je jiná. To se smutný hrdina příběhu, říkejme mu pro pořádek třeba Tonda, aby se nám to nepletlo, zrovna oženil. Jedna z prvních moudrých rad od lepší polovičky do vínku zněla: Když nevíš, tak se zeptej! S neukojitelným zájmem o historii, zejména o drobné umělecké a sběratelské artefakty a s nedostatečným vzděláním se mohl vyptávat donekonečna. Při toulkách po regionu měl oči na šťopkách a občas i štěstí na dobré lidi.

Jednou v nejmenované obci na Trutnovsku počínající písmenem P, jak pilníkovští patrioti správně tuší není to Prosečné ani Pec pod Sněžkou, zapředl rozhovor s postarším hospodářem u docela výstavného statku se zaskleným výklenkem ve štítě. Skvěla se v něm skvostná dřevěná soška Bohorodičky se dvěma viditelnými skobami po stranách. Jó panáčku, tu já nikomu nenechám. Já jsem ji tam nedal a to je patronka baráku. Jen ty dva oprýskané andílky jsem sundal, už dělali ostudu. Jsou ve stodole na králíkárně. Jednou s nima stejně zatopím. Slovo dalo slovo a bodrý statkář se s pocitem bohulibého skutku s nechtěnými figurkami bez lítosti rozloučil. Mladý muž Antonín na motocyklu Jawa 250 s objemným ruksakem na zádech kam se nebeská robátka pohodlně vešla, se s poděkováním rychle odporoučel a z obavy aby si to dárce ještě nerozmyslel, pelášil k domovu. Sošky byly opravdu v dost žalostném stavu - polychromie špinavá a z velké části oloupaná až na holé dřevo, korpus popraskaný s chybějícími detaily. Laická úprava podle tehdejšího módního trendu á la chalupářský folklór bez respektu k původnímu vzhledu památky spočívala v důkladném odstranění barvy i s šepsovým podkladem v louhové lázni a po namoření ořechovým mořidlem napuštění šelakovou politurou. Zejména sakrální starožitnosti ztratily svou posvátnou kostelní důstojnost a působily podle naší bezbožné generace neotřele mladistvě, originálně a dekorativně. Svou funkci plní svědomitě dosud celá desetiletí bez sebemenšího pocitu újmy na kráse. Ověnčené navíc patinou vzpomínek. Po letech jsem zaregistroval, že Madona se zlatovlasým Jezulátkem z uvedeného výklenku, které oba dřevění Putti kdysi dělali stafáž, přece jen zmizela. Hospodářské stavení, alespoň to, co z něho zůstalo je dnes v dezolátním stavu a Tonda, pamětník jeho lepších časů se taky belhá do cílové rovinky.

Nepublikováno