V hospodě jsem se sice nenarodil, ale když jeli po válce rodiče budovat pohraničí a zabrali hospodu, vzali mě sebou. Ještě mi nebylo pět. Očima pamětníka „osmdesát plus" byl podnik po vysídlení původních německých majitelů nevyčerpatelným skladištěm unikátních sběratelských exponátů s pivní, pivovarskou a hospodskou tématikou. Z pohledu tehdejších osídlenců to byly jen nepotřebné, nepraktické a zastaralé krámy, kterých se hleděli co nejrychleji zbavit. Ty má boží prostoto! Dnes je těžké soudit, protože má-li zeměkoule otvor, kterým končí rektum, bylo to právě tady. V kouzelném, bohem zapomenutém místě mého dětství. Rodičům zmlsaným společenským ruchem pod náchodským zámečkem vršku kulatého se nezamlouvaly všecky ty pijácké korbílky s německými nápisy, reklamní pivní tácky na „Trautenauer Bier", malované talíře se svastikou na dně, gramodesky s tklivou Lili Marlén nebo Horst Wessel Lied a ostatní „germánské" smetí. Smetí patří na smetiště! Ty méně provokativní kousky ještě tak s blahosklonným úšklebkem dětem na hraní. Tady někde na písku, ve stodole či na půdě vidím počátky své celoživotní nesystematické sběratelské posedlosti, kterou nikdo jiný z rodiny nikdy netrpěl ani netrpí. Echt sběratelům je má vášeň k smíchu, protože nebuduji sbírku. Jen spřízněná duše Jiří Suchý se svou populární krabicí plnou roztodivných věcí by mě dozajista pochopil. Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit. Prostě když mě nějaká blbina zaujme - šup do krabice. Ukládám ji tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že ji mám. Je tam knot, rukavice z jelenice i ten brok, kterým jsem byl kdysi střelen. Zrovna včera jsem tam našel skleněnku z hospody, co byla v krabičce s dalšími schovaná pod schody.
Skleněnka ze staré hospody
Ona to vlastně není kulička, jak by se mohlo zdát podle matoucího názvu. Je to spíš kolečko, jediné, které mi zbylo. Jednobarevný skleněný výlisek, tento s příjemným medovým odstínem připomínajícím světlý ležák při tloušťce tak akorát má průměr zhruba 19 milimetrů. Na líci je orámován jemným perlovcem klasický hospodský pivní půllitr s uchem. Žádný nápis, značka nebo hodnotová číslice. Přesto jsme početnou zásobu nalezených sklíček v různobarevném provedení užívali jako děti podvědomě místo platidla při hrách na obchodníky. Stříbrné koruny s vousatým rakouským mocnářem nám dospělí postupně mazaně zabavili a korodující protektorátní koruny se nám moc nelíbily. Marky zas měly ten nenáviděný polámaný kříž. Hodně jsme jich poztráceli, než nás zaujaly docela jiné hrátky vesnických puberťáků. Mnohem později mě zkušení numismatičtí šíbři nabulíkovali, že jsou to celkem běžné bezcenné „nouzovky", které skoro nikdo nesbírá. Tak jsem je s nimi rád vyměnil za jiné bezcenné mincovní drobáky. Za blbost se platí. Dnes už vím, že to nejsou nouzové peníze ale účelové známky, sbírané dnes stejně horlivě jako každý jiný poddruh numismatiky. Jsou to údajně číšnické zúčtovací známky. Sloužily k vyúčtování tržby mezi obsluhujícím personálem a výčepním. Podobné se symbolickým vyobrazením jídelních příborů pendlovaly mezi číšníky a kuchyní. Zkušení sběratelé většinou znají hledané skleněné hodnotové známky firmy Ginzkey z Vratislavic nad Nisou vyrábějící koberce, ale toto? K pousmání je i skutečnost, k čemu by asi byly majiteli hospůdky, který nejspíš narážel sudy, točil a roznášel půllitry, uklízel a vyprovázel opilce po zavírací hodině sám samojediný? Nebo je pivovary dávaly k odebíranému sudovému pivu gratis. Nápadná shoda včetně rozměrů s těmi z Maffersdorfu jak se Vratislavice, dnes městská část statutárního města Liberce jmenovaly v dobách dynastie Ginzkeyů i zjištění, že průmysloví magnáti kdysi založili i Vratislavický pivovar svádí k domněnce, že pocházejí z jedné sklářské hutě, kterých bylo v kraji pod Ještědem jako máku na souvrati.
Nepublikovéno