Freiheit

Bez ohledu na známost úsloví o oplácení zla dobrem v podobě nabídnutého chleba podsouvané Ježíši, jeho znění prý v biblickém textu Nového zákona nenajdete ani při velmi pozorném čtení. Mezi bezbožnými obyvateli České kotliny platí spíš údajné rčení Žižkova současníka a obdivovatele, husitského hejtmana Zbyňka Buchovce z Buchova - kdo do tebe kamenem, ty do něho větším. Ten vratký oslí můstek k zajímavému šutru, opravdovému a nečekanému dárku od jedné konkrétní dámy se mi zdál schůdnější než první poetická myšlenka: „Když na polici leží zajímavá drúza a ne a ne přijít líbající múza je to pro zoufalého psavce hrůza". Jsem ve věku, kdy si mohu dovolit přijímat dárky od žen naprosto bezostyšně. A nemusí to být milenky, ctitelky ani přítelkyně. Prostě se to tak někdy vyvrbí, že mě chce nějaká útlocitná duše potěšit. Někdy je to kus salámu, jindy sklenička domácí marmelády. Ty znalé vyštrachají starou pohlednici s Krakonošem z krabice dopisů po babičce nebo dědův sokolský odznak.

Co jiného by mi asi mohla přinést dárkyně postižená stejným zájmem o regionální historii, když má vápencový lom v Černém Dole takřka za barákem. Mineralogie není můj hrnek kafe a z chemie jsem byl vždycky na propadnutí, takže na vzorec uhličitanu hořečnato - vápenatého CaMg[CO3]2 bych potřeboval minimálně legendární šifrovací stroj Enigma. Od té doby co pohádkový děd Vševěd odešel na věky do říše bájí je tu naštěstí laskavý strýček Google, který má ve Wikipedii zapsáno že je to docela běžný dolomit, bratranec vápence a potažmo i mramoru. No a Krkonošský (Vrchlabský) mramor z lokalit na Lánovsku, kolem Strážného i z Černého Dolu je jak známo mezi sochaři a kameníky pojem. Skoro jako Michelangelem proslavený jemnozrnný a bělostný Statuario z početné rodiny kararských mramorů z lomů u Carrary v Toskánsku. Ta změť hala bala nahloučených krystalů s něžným narůžovělým zabarvením ne větší než zaťatá pěst může jen romantickým snílkům s přebujelou fantazií z určitého úhlu pohledu možná tak trochu připomínat svými obrysy životem lehce pochroumané vrásčité srdce staříkovo. Stačí se ale podívat z jiné strany a zejména my „horňáci" vidíme jasně ženské torzo s bujnými vnadami uhnětené rukama nějakého avantgardního umělce. Kamarád František, opravdový a na slovo vzatý znalec, absolvent tří semestrů medicíny s praxí na pitevně tvrdí, že přesně takhle vypadá čerstvě vyjmutý mozek debila, který se uchlastal. Znatelně oddělené hemisféry jsou skoro stejně velké jako dlouholetým vlivem alkoholu do gigantických rozměrů přerostlý mozeček (Alias Cerebellum, jak říkáme my latiníci). Co pohled, to jiný výklad. A každý prý na mě pasuje. Vybrala jsi dobře, děvenko. Příroda je nedostižná čarodějnice.

Nepublikováno