Freiheit

Své ženě jsem psal z vojny téměř denně. Vynechal jsem opravdu jen výjimečně. Jako třeba tenkrát, když mě bolel zub.

Jak tak netečně listuji novinami v zubařské čekárně, padl mi do očí článeček o světovém rekordu armádního družstva výsadkářů ve skupinovém seskoku na cíl v Plzni. Zajímavé bylo totiž složení družstva: Tichý, Ryba, Dostál a ještě kdosi. Jména známá i mé ženě, patřila zároveň kamarádům z naší roty. Okamžitě jsem zavětřil téma na nejméně dva další dopisy a navíc příležitost k dle mého tehdejšího soudu roztomilému kanadskému žertíku. V následujícím dopise jsem se omluvil za odmlku, zaviněnou nečekaným mimořádným cvičením kdesi u Plzně. Druhý den jsem si vychutnal sdělením o spojení cvičení s armádními mezinárodními přebory v seskocích na přesnost přistání, a jak se to našemu družstvu nějakou vzácnou shodou náhod mimořádně povedlo. Zalitoval jsem jen, že jsme museli předčasně odejet ještě před vyhlášením výsledků, takže ani nevím, jak jsme se umístili. Do třetí obálky jsem se vší svou vrozenou skromností vložil jako bonbónek ten inkriminovaný článek. Doufal jsem, že každý trochu soudný člověk při srovnání mých pěti či šesti začátečnických seskoků a světového rekordu hned pozná, která bije. Nikdy však neočekávejte logickou úvahu od ženy. Dokonce ani od vlastní. Zpráva se rozlétla vlastním životem. Novinový článek měl větší váhu, než mé pozdější vysvětlování a jsou tací, kteří tomu věří dodnes. Jedním z nich byl i můj táta. Celý život chtěl mít ze mě chlapa. V tomhle směru jsem mu asi moc radostí neudělal. Když jsem viděl, jak je na můj „výkon" svým zvláštním způsobem hrdý, nedokázal jsem mu tu radost zkazit. Zemřel krátce po mém příchodu z vojny. Snad mi při posledním účtování tu nevinou lež promine.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/10