Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Spolu s mladší sestrou jsme zůstali u táty. Ten důsledně „spálil mosty", a tak jsem i díky nové tetě na vlastní matku poměrně rychle zapomněl. Její radikální „my Toníčka nechcem", plašilo spolehlivě jakýkoliv sentiment z mých vzpomínek.
Femme fatale
Zůstalo mi po ní jen pár dětských časopisů s oblíbeným komiksovým seriálem o Marbulínkovi a příběhy mládence Ferdy Mravence v ušmudlané knížce od Ondřeje Sekory. A ještě soubor dvanácti filmových star předválečného Československa, který byl později neocenitelným výměnným materiálem mých sběratelských začátků. Adina Mandlová, Andula Sedláčková, Hana Vítová, Jiřina Štěpničková, Ljuba Hermanová, Věra Ferbasová, Zita Kabátová, Nataša Gollová a Anny Ondráková, které jsem ve filmech poprvé uviděl až o mnoho let později /pokud to vůbec byly ony/ kolovaly mezi mými kamarády jako vzácná deviza, vyvažující duhové kuličky, známky, odznaky, ale i válečné trofeje - střelivo a zbraně - kterých tenkrát v opuštěných domech pohraničí bylo stále ještě dost a dost. Jen Lídu Baarovou asi nikdo nechtěl. Založenou v mém zálesáckém zápisníčku jsem ji objevil už jako dospělák při nějakém likvidačním úklidu. Možná jí i v klukovských očích ublížil flirt s nacistickým ministrem propagandy, nemužným Goebelsem, možná jen nebyla náš typ, kdo ví. Třeba jsem si ji ale chtěl nechat jen pro sebe.
První auto jsme si koupili s tátou napůl, ještě jsem ani neměl řidičák. Pečlivě udržovaná sportovní aerovka 30 se stahovací střechou, byla koncem 50. let cenově dostupná a mezi stejně starými pragovkami, tatrovkami či škodovkami brázdícími silnice ničím zvlášť nevynikala. Snad jen luxusní úpravou jasně červeného laku s množstvím chromovaných doplňků a světlým boxem sedadel. Dnes by to však byl hýčkaný veterán za statisíce; tenkrát jen ne zrovna nejpohodlnější dopravní prostředek. Její majitel, zapsaný v technickém průkazu jako druhý v pořadí, byl nejspíš hodně sváteční jezdec - červená krasavice byla po téměř čtvrtině století v perfektním stavu. Zřejmě i první majitelka dávala přednost jinému ze svých aut. Byla to Lída Baarová! V době mé vojenské služby vyměnil táta ten elegantní sporťák s historií za fádní černou limuzínu téže značky kamsi na Moravu. Uznávaná filmová diva s potupným cejchem kolaborace, kterou do jednoho ze svých děl obsadil i velký Fellini, žila později zapomenuta v ústraní rakouské emigrace. Zemřela v Salcburku 27. října 2000. Přesně v den mých narozenin. Náhoda?
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/9