Freiheit

Jsem noční pták. Předčasné vstávání je pro mne hrob. Dostat mě brzo ráno z postele dokážou spolehlivě jen tři věci. Starožitnosti, ženské a houby. Alespoň o houbách to platí stále a beze zbytku.

Foto Emilie Benová

Lovecké atavizmy, které v sobě houbařská vášeň skrývá, probudila ve mně přehojná poválečná léta čtyřicátá. V lesích, po válce odpočatých od houbařských nájezdů, ještě dlouho nebylo bezpečno. Werwolfové, banderovci, ale i množství nevybuchlé munice a hlavně hrůzostrašné fámy, obestíraly nekonečné lesy v okolí, odrazující rouškou tajuplnosti. Záhadami opředený Hainhof, polorozpadlé opuštěné stavení uprostřed rozsáhlé louky, obklíčené lesní tišinou, jsme obcházeli uctivým obloukem až do dospělosti. První naše nesmělé dětské výpravy mířily do lesíků „Za jedničkou" s jediným spolehlivým místem výskytu falicky tvarovaných křemenáčů smrkových s realisticky věrnou jasně karmínovou hlavičkou a tmavomodrou záplavou borůvek jak nehet, na předpolí pomníku padlých z dávné válečné vřavy v roce 1866, tvořeného seskupením čtyř mohutných balvanů. Konkurenci člověk nepotkával zdaleka tak často jako dnes. Lidé na vesnici měli dost jiné práce, počítat auta na silnici byla nuda s předlouhými pauzami a tak jen v neděli vyklopil sporadicky jezdící autobus na vzdálené křižovatce několik svátečních houbařů z Trutnova. Jejich kroky většinou ale nemířily k lesu, nýbrž do naší hospody. Košíky skončily seřazeny na lavici před kuchyní a pánové se spokojeně oddávali karbanu a chlapskému klábosení. S mladší ségrou, kterou jsem měl k sobě až do patnácti připoutanou jak vězeňskou kouli, jsme celou sezónu i několikrát denně přemísťovali zásoby lesních plodů do našeho vyhlášeného pivního sklepa, kde vydržely čerstvé několik dnů. Dodnes se mi zdává o hejnech žluťoučkých lišek ve smrkovém mlází, střeženém sítěmi křižáků s třpytivými démanty rosy, o bělostných hlavičkách hříbků - ocťáčků na záhonech někdejší školky, zpustlé a přerostlé, okupované miliony lesních mravenců, kteří své teritorium bránili doslova na život a na smrt, o křehoučkých ryzcích oranžově krvácejících z řezných ran a švarných dlouhonohých kozácích z vysoké trávy mezí. Některé hřiby praváky vypadaly v borůvčí jako zapomenuté pecny chleba a srostlice křemenáčů březových, čítající přes deset kusů, nebyly žádnou vzácností. A když pavoučci - poutníčci odstartovali na vláknech babího léta k podzimu, vyrojily se všudypřítomné podhříbky se sírově žlutým „masíčkem", žalující na nešetrné zacházení modřinami, skoro jako člověk. Co do počtu druhů, byl náš rejstřík dost omezený. Množství voňavých klouzků jsme míjeli jen kvůli upatlání při čištění, hřibům plstnatým jsme krájeli pouze klobouky, potažené jemňoučkým khaki sametem, protože nožka byla příliš tuhá a babky jsme brali jenom mladé /krásný protimluv/. O holubinkách jsme věděli, že jsou to nějaké prašivky, aromatické pýchavky jsme znali jen jako neškodné dýmovnice, a o královně našich lesů, muchomůrce - růžovce, jsme neměli ani tušení. Na policích našeho sklepního regálu bylo pečlivě ošetřených rozpůlených hub i přesto stále dostatek. V neděli po obědě jsem je obvykle s aranžérským citem rovnal do připravených košíků, které si mírně podroušení „houbaři" odváželi jako pozornost podniku. Mnohý z těch chvástalů pak nemohl dlouho pochopit, proč místo slov uznání sklízí jen vyčítavé pohledy drahé polovičky. Na dně košíků býval občas lístek psaný ve chvatu výrazným dětským písmem. „Sběrači hub z hostince ve Stříteži přejí dobrou chuť."

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/9