Vztah mých rodičů k církvi byl - no, řekněme laxní. Přesto jsem pokřtěný římský katolík. Kostely mě fascinují svou architekturou, uměleckou monumentalitou a proč to nepřiznat, i zvláštní atmosférou pokory a odevzdání, ale praktikující věřící nejsem. Jen jako školák jsem na mše a jiné liturgické obřady občas chodíval, abych si nezkazil známku z náboženství, které bylo za mého mlada povinné.
Pryč od Říma
Sporadické bohoslužby v mrňavé kapličce u nás na vsi jsem moc rád neměl: V nevětraném prostoru se mi dělávalo mdlo. Zato brzké ranní vycházky na nedělní mši ke zpovědi do hajnického kostela, polní úvozovou cestou a přes les, byly plné dobrodružství. Většinou jsme cestou stihli značně rozšířit seznam hříchů, které jsme panu faráři přes okénko zpovědnice škodolibě zveličovali, chráněni jistotou, že nám ve svatostánku nemůže nafackovat. On si to však většinou vynahradil ve škole. Za krabičku vykouřených partyzánek, kterou jsme si někdy ve třetí třídě dokazovali chlapství, zpohlavkoval dokonce i holky, ačkoli se tentokrát výjimečně neúčastnily. Jeho přehnaná snaha vtlouci nám desatero do kebulí třeba násilím, se mi s odstupem let jeví jako svého druhu pokání. Náš pan páter byl totiž muž na svou dobu velmi pokrokový a většina lidského mu opravdu cizí nebyla. Docela pohledný chlap středního věku se světským svodům nijak výrazně nebránil, jen ten celibát snad dodržoval. Platil vždy za skvělého společníka, nezvykle dvorného k ženám, znalce vína, který u partičky mariáše nepohrdl ani pivem a tenkým viržinkem se slámkou na konci. V diskusích byl obávaným soupeřem a tanečník - par excelans. Jak se on zodpovídal Pánu Bohu, bůhsuď! Na hodiny náboženství přijížděl svou udržovanou Tatřičkou 57 řečenou Hadimrška většinou na poslední chvíli. Zvlášť v zimě, v době plesů, býval očividně unaven. Farnost byla opravdu rozlehlá a společenských organizací i hospod s tanečním sálem mnohem víc než dnes. To pak usedl zády k sálajícím litinovým kamnům, rozsadil nás do půlkruhu kolem, teatrálně sepnul ruce a s přivřenýma očima očekával naši sborovou úvodní modlitbu. Mnohokrát jsme nedošli ani ke Zdrávas a už docela bezostyšně chrupal. Bylo nás v obecní jednotřídce všehovšudy deset, ale udržte nesourodou skupinu školáků různého věku hodinu zticha, zvlášť v tak komické situaci. Přes vzájemné ujišťování, že tentokrát už to opravdu vydržíme, dokonce ani s vědomím, co bude následovat, jsme to nikdy nedokázali. A Bůh nás trestal prostřednictvím svého služebníka pravidelně, tvrdě a bez výjimky. Spokojeně oddechující kněz s rozepnutým kolárkem a perličkami potu na čele, nečekaně vymrštil ruku do klubka rozjívenců. Smolaři dne beze slov obřadně podal z kapsy svůj na duchovního nepatřičně veliký lovecký zavírák, se střenkami z paroží a množstvím víceúčelových želízek, který jsme mu tiše záviděli. Postižený dobře věděl, co to znamená: Jít do zahrady a z lískového keře uříznout dostatečně silný, avšak stále ještě pružný metrový prut s vyhlídkou na jeho první použití na vlastní zadnici. Vyšetřováním se náš pastýř nikdy nezdržoval. Spravedlnost v jeho podání byla opravdu slepá, jak ta příslovečná patrona. Exekuci neunikl nikdo. Dokonce ani čtrnáctileté puberťačky, které s námi v prvních poválečných letech, z neznámých důvodů setrvávaly v obecné škole. Rituál byl neměnný - ohnout přes lavici a prásk, prásk! Jen jednou... Chodil jsem už do čtvrté třídy, stále však ještě dost šprt a jelimánek ve srovnání s dalšími dvěma esy z ročníku. Zima byla jako od Lady, plesová sezóna vrcholila a do Tatry asi dost táhlo; no prostě náš vyučující usnul málem ve dveřích. Spal tvrdě a dlouho. Náhle zmateně vyskočil, z regálu za sebou popadl rýsovací prkno a jedinému z povykujícího klubka, který způsobně seděl v lavici, je přerazil o hlavu. Svlaky byly naštěstí suchem rozklížené a středová deska taky moc nepotřebovala, takže jsem to přežil bez úhony. Tenkrát jsem se ale poprvé pochlapil a na náboženství jsem přes domluvy rodičů i pana řídícího do konce školního roku nešel.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/5