Žádný velký duch
není bez trošky bláznovství
/Seneca/
Cimrman nebyl sám. Pionýrů slepých uliček se v české kotlině rodí stále dost a dost. Jejich nápady, mnohdy nepostrádající logiku, plní archivní regály úřadů pro patenty a vynálezy v lepším trojrozměrném případě depozitáře muzeí. Jeden takový zapomenutý výkřik několika poválečných sezón v trutnovském regionu byly brusle na sníh s bombastickým názvem Tajfun. Vývoj zimních sportů šel ale jinudy. I když? Možná předznamenaly dnešní běžecký bruslařský styl, možná jsou spřízněny s módními krátkými traperskými lyžemi - kdo ví. Ostentativní nezájem lyžařských encyklopedií a muzejních expozic si však rozhodně nezaslouží. S jejich jménem je spojena plejáda nádherných bláznů, cvoků, kteří, byť by neposunuli pokrok ani o píď, aspoň to zkusili.
Vynálezce / *1919/: Světlo světa spatřil výrazný technický talent v Trutnově. Město se ještě nevzpamatovalo z následků světové války o níž sotvakdo tušil, že není poslední a většina jeho německých obyvatel potají koketovala spíše se sympatiemi k provincii Deutschböhmen, než ke křehkému útvaru mladého Československa. Poštovní zřízenec Adolf Linka a jeho žena Georgine měli však jiné starosti. 8. dubna 1919 se jim narodil syn. Dostal tradiční rodové jméno Adolf. Podle rodinné ságy přišel prapředek téhož jména do Čech na samém konci třicetileté války. Byl mezi švédskými vojáky, kteří r. 1648 dobyli hrad Kost. Usadil se v Sobotce, kde žilo několik generací jeho potomků. Praděd Alois Linka se v uniformě rakouského důstojníka vyznamenal v bitvě u Trutnova v roce 1866. Později koupil starobylý dům v Elektrárenské ulici č. 2 /dnes Křižíkova/ na rohu Křížového náměstí, kde Linkovi žili až do konce 60. let našeho století. Dům stával hned vedle současné vzorkové prodejny trutnovského pivovaru. Oba válečníkovi synové vystudovali trutnovský učitelský ústav. Syn toho staršího, vynálezcův otec, provozoval před druhou světovou válkou obchod s lněným zbožím. S textilním průmyslem byl však mladý Linka spřízněn především po přeslici. Matka pocházela z podnikatelského rodu Prokopů ze Semilska. Nikoho nepřekvapilo, když čerstvý maturant z reálného gymnázia nastoupil jako praktikant do tkalcovny ve Voletinách. A přes Vyšší průmyslovou školu textilní na Vysokou školu technickou v Praze a v Brně. S inženýrským titulem narukoval jako technický důstojník do armády. V roce 1944 byl z vojenské služby uvolněn pro práci na vynálezu „tkací turbiny" a působil jako výzkumník na své alma mater v Brně. Po válce nastoupil jako badatel do výzkumné stanice čsl. textilního průmyslu v Trutnově. Zde rozvíjel především svůj vynález kruhového stavu „Turbina" o němž staří praktici tvrdili, že již na rýsovacím prkně to bylo mrtvě narozené dítě. Linka jej přesto dotáhl až k funkčnímu modelu, který dokázal, alespoň krátkodobě vyrábět tkaninu. S ním přešel v roce 1950 do nově zřízeného Výzkumného ústavu textilní technologie v Liberci. V nekonvenční tkací technice se výzkum zaměřil na tři rozdílné nápady: Tryskový stav vynálezce Svatého, jehlový stav Kubelkův a kruhové stavy systémů Linka a Roller. Do praxe se prosadil pouze první z nich, ostatní směry byly postupně opuštěny. Výsledkem osobní rivality mezi Vladimírem Svatým a Adolfem Linkou byla cena Klementa Gottwalda pro prorežimního úspěšného autora tryskového stavu a osm let zničující trestanecké práce v příbramských uranových dolech, za údajnou sabotáž vlastního vynálezu, pro nepohodlného Linku. Od roku 1960 pracoval Linka jako konstruktér v Texlenu Trutnov a v roce 1967 se vystěhoval do tehdejšího západního Německa. I tam jej našel samet našich let devadesátých a dipl. ing. Adolf Linka byl plně rehabilitován.
Originální dřevěné brusle na sníh si Linka nechal patentovat již v roce 1947. Snad se inspiroval exhibicemi švýcarských alpinistů; jeho konstrukce je však zcela unikátní, i když tvarově vychází z kanadských kovových bruslí. 65 - 70 cm dlouhé těleso je vyfrézováno ze dřeva do průřezu tvaru traverzy se zvýšenou zaoblenou špicí. Pod botou jsou dvě samostatné destičky pro montáž vázání - vpředu stavitelné čelisti s řemínkem, vzadu speciální šroub do podpatku. Skluznice byla z duralového plechu, poněkud širší než dřevěný podklad a původně hladká. Později se na ni montoval ještě středový vodicí pásek z téhož materiálu místo žlábku. Obojí provedení, subtilnější pro dámy s výrazným červeným označením Tajfun a robustnější s černou značkou pro pány, zachovávalo pod transparentní lakovou úpravou přirozenou barvu dřeva. Pozdější barevné kombinace jsou většinou dílem majitelů. Už 12. března 1948 přinesly trutnovské noviny Jednota č. 11 ve sportovní rubrice zprávu o druhém tradičním závodě motorových vozidel s lyžařem ve vleku, který se jel v Trutnově 3. t. m. Ne zrovna informovaný nepodepsaný redaktor připojil doušku: „Raritou závodu byli jezdci na bruslích /teifunkách/, které propaguje jejich výrobce ing. Linka ze Svobody nad Úpou." A Linka byl opravdu neúnavný. Jeho vysoká postava v černé netopýří peleríně se jako předkrakonošovské zjevení, či lépe Batman nulté generace, míhala na sjezdovkách Janských Lázní i Pece pod Sněžkou budíc iluzi vzlétnutí tak dokonale, že se prý objevila i v jednom z filmových týdeníků. S rostoucím počtem vyznavačů zajímavého sportu, začaly se objevovat i jeho nedostatky. Brusle především vyžadovaly tvrdou upravenou dráhu. Jako konstrukční slabina se ukázaly destičky pod vázáním, které narušeny mnoha šrouby často praskaly. Nejvíce však odrazovaly bolestivé úrazy zad a hlavy, způsobené při pádech ostrými patkami skluznice. Začátkem padesátých let, když tehdejší mocní poslali pana inženýra vyzkoušet hrdou profesi vládnoucí třídy při těžbě uranu, odpadli postupně i ostatní nadšenci. Bez hnacího motoru autorova už to nebylo ono. Že se nedávno v Obřím dole pořádaly oficiální závody na Tajfunech, jako by už ani nebyla pravda.
Vzpomínka: V poloprázdném lokále naší hospody u „spolkového" stolu čmárá vytáhlý chlápek v nóbl obleku na rub nějakého plakátu a cosi sugestivně vysvětluje nezvykle ztišeným štamgastům. Dlouhá léta jsem si přesně takhle představoval Mefista.
Výrobce /*1914/: První československá továrna na kování k lyžím, Wenzel Schneider a synové ve Svobodě nad Úpou, tehdy již pod národní správou, si v klamavé reklamě z výtvarné publikace ke Krkonošské výstavě v Trutnově roku 1949, přisvojovala i výhradní výrobu sněhových bruslí. Ve skutečnosti vyráběla pouze kování. Možná ne jediný, zato jediný doložený dodavatel hlavní dřevěné části výrobku, včetně nášlapných destiček, byla nepatrná dílnička firmy Antonín Tichý a syn, strojní kolářství a výroba dřevěného zboží ve Stříteži u Trutnova. Majitel, jen o pět let starší než fanfarón Linka, ani nepotřeboval dlouhé přesvědčování, aby se do nejisté výroby mnohatisícové série, očividně přesahující výrobní i prostorové možnosti jeho dílny, pustil. Podnikavost a organizační schopnosti mu nikdy nechyběly a válečná zkušenost z Náchoda, kdy se svým společníkem zaměstnával dvě desítky domácích dělníků s uměleckými ambicemi výrobou upomínkových předmětů ze dřeva, se docela hodila. Koupit neobydlený statek určený k demolici a změnit prostorné stáje na výrobní halu, byla otázka riskantního zadlužení. Přesvědčit téměř všechny novopečené „sedláky z leknutí" ve vsi, že v zimě vlastně není v hospodářství co dělat a každá koruna dobrá, byla při jeho výřečnosti už docela prkotina. Zvlášť, když byl zároveň provozovatelem jediného hostince. Zatím, co si mnohem zavedenější firmy na výrobně poměrně složitém tvaru brusle vylámaly zuby, různorodá směsice dělníků zapracovaných z hodiny na hodinu to díky důmyslným přípravkům zvládla. Na „porychtunky" byl pan šéf kadet. I ty nejsložitější operace dokázal připravit tak, že je mohl dělat slepý jednoruký šimpanz. Z jeho hlavy je i několik drobných konstrukčních změn, usnadňujících sériovou výrobu. Jako jeden z prvních nový výrobek také vyzkoušel. A jako jeden z mála tušil, že se masové obliby zřejmě nedočká.
Vzpomínka: Jako cinkající přízrak mizí v mlžném oparu pár ojíněných valachů a ve vzduchu ještě visí štiplavý odér jejich kouřících těl. Táhnou těžký sněhový pluh šípák, za kterým zůstává na silnici sametová stužka uhlazeného sněhu s nakypřenou krajkou okrajů. V jejich stopách, na novotou svítících Tajfunech, vyráží směrem k Trutnovu v bratrovražedném závodě dvě největší autority mého osmiletého života. Můj táta a pan řídící Slavík. Nikdy neřekli, kdo vlastně vyhrál. Až jako dospělý jsem pochopil, že k tomu stačí jeden džentlmen.
Prodejce /*1908/: Každý, kdo v Trutnově a okolí propadl módnímu tajfunovému šílenství, měl ty podivné „lyžičky" nejspíš od Střihavky. Jinak Domu sportu v tehdy Kostelní, dnes Bulharské ulici číslo 20, nikdo neřekl. Prodejna sportovních potřeb dodnes nabízející tradiční artikl, patří již po několik generací k nemnoha trutnovským jistotám. Už v adresáři z počátku třicátých let je zde veden obchod sportovním zbožím. Teprve ke konci války se majitel Josef Rindt trochu jednostranně zaměřil na jízdní kola a autopříslušenství. V roce 1945 přebral obchod národní správce Čeněk Střihavka, sportovní nadšenec z Červeného Kostelce. Byl fanda především do fotbalu - do análů toho trutnovského se zapsal jako letitý nezištný funkcionář. Jako zdatný obchodník měl však nos i na novinky v ostatních sportech. Jen s těmi Tajfuny to nějak nevyšlo. Přitom se zpočátku docela dobře prodávaly.
Vzpomínka: Nevím, zda se váže na dodávku Tajfunů nebo soustružených držadel ke švihadlům či dětských čalouněných sedátek s kovovou ohrádkou na jízdní kola. Na obchodní jednání mě otec brával častokrát. Povznášející pocit slasti, kdy jsem si z prodejny přesycené zvláštní směsicí pachů čerstvého laku, řemení a gumy odnášel v nevzhledné kartonové krabici své první žlutohnědé baťovské „kecky", se už mnohokrát neopakoval.
Uživatel /*1933/: Vedle duchovního otce a zcela pochopitelně i největšího propagátora zaniklého sportu - ing. Linky, vyrostla početná řada známých i bezejmenných průkopníků. Vybral jsem si Pavla Martinova, protože ho znám. Tajfuny vpadly do doby, kdy v Trutnově existoval čilý lyžařský oddíl a řada renomovaných závodníků, pyšných na své „štefanky" se na novinku dívala dost nedůvěřivě. Pochodeň „pokroku" pozvedli mladí. Mezi prvními Ludva Vízner, později známý cyklistický závodník, který se koncem šedesátých let zapomněl vrátit z Francie a Pavel Martinov. Tak trochu netypický i když rodilý Trutnovák, syn uprchlíka z etnickými šarvátkami sužované Makedonie s dobrodružnou bulharskou krví v žilách. V roce 1925 si to jeho otec namířil do Ameriky. V Bukurešti však nasedl do nesprávného vlaku. Od té doby žil v Trutnově a s výjimkou nucené válečné přestávky provozoval vyhlášenou Orientální cukrárnu ve Slezské. U kafíčka se tu scházela početná komunita jeho krajanů. Pavlovy Tajfuny skončily v Bulharsku, jako dárek přátelům, sportovní geny zdědila vnučka Gábina, juniorská reprezentantka ČR ve sjezdovém lyžování, jejíž výkonnost stále stoupá.
Vzpomínka: Nenapodobitelná oříšková chuť báječné zmrzliny z nejlepší trutnovské cukrárny s legračním dědulou za pultem. A zrazující ruměnec studu pokaždé, když nás, -náctileté světáky, mátl otázkami v mnoha jazycích. Jeden čas se tam s naběračkou oháněl i Pavel, pokračovatel rodové tradice. Pak se v Trutnově hodně bouralo. Na místě cukrárny je dnes rozcapen bílý moloch „Moby Dick" se svou potemnělou minulostí.
Sběratel /*1941/: Mohl to být kdokoli. Byl jsem to já. Syn z firemního štítu výrobce, který velkolepé plány otce zakladatele bohužel nenaplnil. Když jsem ten párek panenských Tajfunů, které nikdy nepoznaly křupání přemrzlého sněhu krkonošských strání /nemají totiž vázání/ v jednom z trutnovských starožitnictví uviděl, okamžitě mi padl do oka. Na zvláštní vlně nostalgie jsem byl náhle o téměř půl století zpět a viděl sám sebe, školáčka v kraťasech s rukama umatlanýma od razítkové barvy, jak znovu a znovu tiskne gumové razítko se značkou Tajfun na nekonečnou haldu bezejmenných dřev. Možná i na tenhle pár. Nemohl jsem je nekoupit.
Vzpomínka: Velikánská bedna s několika stovkami zbylých dřevěných korpusů někdejšího šlágru, nevyčerpatelná zásoba lyžin k fantastickým konstrukcím bobů většiny mých klukovských kamarádů, se pod mýma vlastníma rukama mění na hromadu palivového dříví. To když táta náhle odbruslil na pláně věčnosti a „bolševik" na likvidaci dílny velmi naléhal.
Několikrát zapomenutá myšlenka stále žije. Letos osmdesátiletý vynálezce oprášil princip Tajfunů hned po svém příchodu do Německa. Pod značkou Sprinter vyrobil ověřovací sérii vylepšeného celokovového modelu z hliníkové slitiny s bezpečnostním vázáním. Pro pracovní vytížení jinými výzkumnými úkoly se však propagaci příliš nevěnoval a počáteční zájem veřejnosti brzy opadl. Dodnes věří, že kdyby se mobilní brusle na sníh vylisovaly z pevné ultralehké umělé hmoty, měly by před sebou skvělou budoucnost.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 1999/1
Podle dodatečného sdělení Ing. Adolfa Linky z roku 2012, vyráběl malou několikakusovou ověřovací sérii dřevěných korpusů Tajfun kolář Jan Mikule v Dolním Maršově. Pokud jsou to ty, které se objevily koncem roku 2015 v jednom nejmenovaném starožitnictví (a originální razítko i číslo patentu tomu nasvědčuje) pak šlo opravdu o velmi primitivní výrobek.
Ukázka jízdy na sněhových bruslích v podání vynálezce Adolfa Linky (60. léta 20. století).
Mnohem více z bohatého a pohnutého života pana Ing. Adolfa Linky najdete na webu Paměť národa nebo Příběhy 20. století + zvukový záznam vysílání Českého rozhlasu
Ing. Adolf Linka zemřel 12. 4. 2014 RIP
