Veškerý grafický, textový a jiný obsah či součást těchto stránek je předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona č. 121/2000 §11.
Většina krátkých autobiografických textů vycházela příležitostně ve Výčepním listu a v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory. Péčí libereckého nakladatelství Bor paní Evy Koudelkové spatřila v roce 2004 světlo světa útlá knížka v sličné úpravě grafického studia Romana Karpaše.
Za prvé: Anti je má osvědčená a léty ustálená značka. 
Za druhé: Každý pád, po kterém člověk ještě vstane, je vlastně počátek vzletu.
A konečně za třetí: I Václav Havel vydal kdysi zdánlivě neprodejnou knížku. Dal jí však atraktivní název Antikódy a hned se docela dobře prodávala.
Je to už bezmála půl století, co mi pan řídící Slavík připsal do krásné a moudré knížky o vodním tuláku Tarkovi: „Zůstaň věrný lásce k přírodě a buď celý život chlapem!" Snažím se, pane řídící.
Paměti píší jen giganti. Z téměř celoživotního omylu mě vyvedla až produkce většiny knižních nakladatelství posledního desetiletí. Autobiograficky laděná literatura zaplavila knihkupecké pulty a sdělit veselé historky z natáčení má nutkání kdejaká vycházející hvězdička šoubyznysu či vyhaslá star popmuzik. O své názory na život se dělí prostřednictvím protřelých grafomanů dvacetiletí miláčci tribun, jejichž jedinou předností je jedovatá levačka, jíž se dokáží neomylně trefit do míče i rychlokvašení politici, vynešení vlnou ze řetězu utržené demokracie. Síla milionu je ale v nulách. Společnost tvoří většina obyčejných, nevýrazných, nezajímavých, všedních a šedivých lidí jako my. Tak proč ne já? Teprve na prahu šedesátky jsem si uvědomil, že budoucnost mám už vlastně za sebou a čekání na událost hodnou zaznamenání, není asi to pravé ořechové. I ten poslední nýmand může zažít zajímavé okamžiky, i přehlížený parvenu může střežit vzpomínky na chviličky štěstí. A protože lidská paměť je uzpůsobena především k zapomínání, začal jsem si dělat poznámky, abych zachytil alespoň útržky vzpomínek na druhou polovinu 20. století, o níž jsme se bláhově domnívali, že je to jen provizorium a zatím to byla naše nejkrásnější léta.
Úvodních pár slov autora při prezentaci knížky v Rodinném výčepu v Přibyslavi:
To bych ani nebyl já, abych to neměl jinak. Nerad bych v tuto chvíli mluvil o křtu v liturgickém slova smyslu. Ten je vyhrazen pouze lidem a všechno ostatní je rouhání. Několika kapkami svěží vody z Úpy tedy svou knížku nekřtím, ale křísím, aby byla živá a nepovalovala se v regálech knihoven. A když už je to taková holka lehoučká, aby šla z ruky do ruky a přinášela jen potěšení.
Dovolte mi, abych při této příležitosti poděkoval především Petrovi Rýgrovi z redakce Výčepního listu a paní šéfredaktorce Zdeně Flouskové z časopisu Krkonoše - Jizerské hory, kteří mé intimní textíky shovívavě publikovali, paní Evě Koudelkové, která z čiré náklonnosti riskovala dobrou pověst svého nakladatelství Bor, Romanovi Karpašovi, který rovněž bez nároků na honorář knížku oblékl a v neposlední řadě laskavému sponzorovi, který netouží být jmenován a bez jehož finanční injekce bych si tuhle pošetilost starého muže nemohl dovolit.
Nakonec ještě jeden upravený citát: Správný chlap se má v životě aspoň jednou oženit, postavit aspoň jeden dům, zplodit aspoň jednoho syna, zasadit aspoň jeden strom a napsat aspoň jednu knížku. Já mám splněno. Ptejte se mě, na co chcete, stejně vám víc neřeknu.
