Freiheit

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. V kopcovité krajině mého žití v podhůří Krkonoš s bohatou sněhovou nadílkou každoročních zim, však lyžování docela uniknout snad ani nešlo. I tak jsou pro mě ta opěvovaná kouzelná prkýnka celoživotně spíš jen jakž takž zvládnutý dopravní prostředek, než sportovní nástroj.

Foto Stanislav Ondráček

Zcela v duchu známého přísloví o kovářově kobyle jsem celé dětství odjezdil na starých práskačkách z půd po Němcích, které jsme si s kluky ze vsi vzájemně vyměňovali, podle toho, jak jsme odrůstali. Táta sice téměř každou zimu vyráběl několik desítek párů docela solidních masivních lyží, z nichž pokaždé odložil stranou několik výmětů, které litoval vyhodit a usoudil, že pro vlastní děti budou ještě docela dobré. V návalu práce je však do konce sezóny nikdy nestihl dodělat. A kdo by myslel na lyže v létě? Když mi bylo patnáct, odhodlal jsem se k radikálnímu kroku. Pod tátovým dohledem, povzbuzen občasným pohlavkem, jsem si z výběrového horského jasanu vlastnoručně vyrobil své první nové lyže. V hladkém přírodním provedení, s originální značkou Tip - Ťop pod medově transparentní vrstvou kopálového laku ve špici, s ocelovými hranami a ďábelsky červenou skluznicí, opatřené celokovovým vázáním Kandahár se spodním i vrchním tahem, byly v záplavě anonymních celodřevěných ojetin neznámé provenience i uniformních sériových Artisek z národního podniku Sport, viditelně jiné. Jen opravdový odborník poznal, že zaspaly dobu nejméně o dvacet let. Já však na ně byl docela pyšný a hobloval jsem na nich stráně na dohled od domova až do vojny. V bezmezné sebedůvěře jsem na nich v rámci povinného lyžařského výcviku absolvoval dokonce přebor Lesnické školy v Trutnově v běhu na 5 km. Že jsem skončil hluboko v poli poražených, nebyla jenom jejich vina. Vyhrál tenkrát Pepa Kutheil, pozdější úspěšný státní reprezentant - sdruženář. Svých warholovských 5 minut byť trpké slávy"zažily" začátkem zimy roku 1960. Dvěma mým kamarádům se podařilo mě vylákat na celodenní lyžařský výlet do hor. K autobusu do Pece jsem se dostavil ve své ležérní celoroční uniformě, manšestrákách a kožené bundě s kašmírovým šátkem pražských frajírků u krku. Lyže jsem nesl jen jaksi navíc /i když už doplněné o svítivě žluté vázací řemeny zvané francouzák, velice módní a velice nebezpečné/ přesvědčen, že půjde o obvyklé turné po známých zotavovnách ROH, kam jezdívala děvčata z rovin, se kterými se na barových stoličkách tak báječně klábosilo o lyžování. Jenže pánové chtěli sportovat. Vyjeli jsme nejprve na Zahrádky. /Poprvé na vleku! / Při prvním sjezdu jsem dost dobře neodhadl vynášivý vnější oblouk před mostkem u dojezdu a za řehotu vlnící se fronty zahučel do ne dost dostatečně zamrzlého Lučního potoka. Nebyl jsem zřejmě ani první ani poslední. Přesto jsme usoudili, že tady už nám pšenka nepokvete. Sekerou půjčenou od vlekaře jsem z mé jasanové chlouby osekal rance mokrého sněhu, měnící se před očima v led a dalším šleprem jsme ujeli na Lučiny. Aby na mně namočené části oděvu neztuhly docela, vystoupali jsme svižně známou vycházkovou trasou kolem Kolínské boudy a přes Václavák na Černou horu. Při obědě na Sokolské boudě, zakončeném grogem, jsem zvláčněl a psychicky už byl zase ve formě.  Džentlmensky jsme se domluvili, že pokud se dole nesjedem, sejdeme se na odpoledních tanečních čajích v lázeňské Kolonádě. Hoši sekli patkami a zmizeli stylovým obloukem v závoji ledové tříště. Necelé čtyři kilometry staré sjezdovky pod lanovkou se mi náhle protáhly na krkolomných 20 - 30 kiláků nekonečné severní stěny Eigeru se zledovatělou stopou posetou boulemi. Můj osvědčený sjezdařský trik: odpíchnout se, krouhnout zatáčku doprava, vstát, oprášit se.... krouhnout zatáčku doleva, vstát, oprášit se, a tak v zatáčkách až dolů, se jevil absolutně neúčinný. Mezi jednotlivými zatáčkami se mi to vždy tak nekontrolovaně rozjelo, že jsem se musel snížit k velkovýrobě lavorů, nepravidelně přerušovaných smrčkem záchranářem. Povolilo na mně i ve mně ledacos. Jen lyže, přikurtované řemeny pevně k mým nohám to vydržely. Tenkrát při mně museli stát všichni Ullrové, co jich jen je na lyžařském Olympu, i sám Krakonoš. /Tatáž hora mi o několik let později ukázala i svou přívětivější tvář, když jsme toutéž cestou sjížděli se svými kolegy opilci na vypůjčených skibobech, obtěžkáni montážními brašnami s nářadím z nějakého sakra dlouhého přesčasu, jasnou měsíční nocí v závějích jiskřícího prašanu. / Když se to pozdní nedělní odpoledne objevil v průjezdu mezi lázeňskými budovami zčista jasna sněhulák na lyžích, vykřikoval z hloučku opodál stojících pacientů nějaký popletený Moravák cosi o fašanku. Mí společníci, již dávno přestrojení za lvy salonů, brázdili nevzrušeně parket, zatím co houf pištících tanečnic kolem mne na osvětleném prostranství rotoval jako zmatené včely, hádaje podle lyží, kde mám asi obličej. Z tanečků ten večer nebylo nic, dokonce i starý dobrý pan Háž mě odmítl vzít do autobusu. Ten pozvolný skluz domů už ale byla pro otřískaného horáka docela brnkačka. To nejsou žádná fakta, to se doopravdy stalo! Mí povedení kumpáni se jmenují Arnošt Fišer a Karel Kouba, a pokud snad v kuloárech kolovaly historky barvitější - i to je možné. Poslední dobou už dost zapomínám. Později jsem si na své stále sporadičtější výšlapy do zimní přírody koupil běžky, dnes už ostatně také muzeální kousek. Domníval jsem se, že ke staršímu pánovi na běžkách, končícímu při sešupu z Rýchor v kotrmelcích, budou náhodní svědci přece jen shovívavější. Tip - Ťopky skončily při stěhování s ostatním harampádím na vozíku pana Wurbse, který je s oslem Honzou vyvezl nejspíš na obecní skládku. Snad je jim v místech slavné historie svobodského lyžování, poblíž dojezdu bývalého skokanského můstku v šumění Janského potoka, zavážka lehká.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/2

Trutnovinky - Leden 2017 (redakčně kráceno)