„Jestli se tohle kopyto naučí jezdit, tak sežeru volant." Tahle okřídlená věta, zprvu jen zoufalý povzdech instruktora autoškoly Oldy Pleskota, pronesená na moji adresu při první jízdní lekci s humpoláckou Tatrou 128, na kterou jsme přesedlali z již celkem ochočené „vétřiesky", tenkrát v burácení motoru na rozbahněném autodromu trutnovské paradráhy při předvojenském výcviku branců, tak docela nezanikla. Slýchával jsem ji v duchu častokrát, když jsem se potýkal s těmi jankovitými, vrtošivými, zaolejovanými a páchnoucími plechovými monstry, které jsem z donucení zeleného eráru sedlal.
Franta Vája (píseň frontového šoféra)
Vyrůstal jsem sice na vesnici, ale ke každému jednotlivému živému koni jsem měl vždycky respekt. Natož k celému stádu pod kapotou. Zatímco většina vrstevníků ovládala už v páté třídě bravurně alespoň traktor, já jsem seděl doopravdy za volantem poprvé až v autoškole. U nás doma byla dlouho nejluxusnějším dopravním prostředkem motorka. Na tu první, hranatou předválečnou Zetku s tandemem vysoko nad sedadlem řidiče, jsem si troufl až dlouho po prvním seznámení. Tenkrát, když ji táta celý nadšený výhodnou koupí přivezl a posadil mě, pětiletého kluka jen tak podomácku na vysoké zadní sedadlo, aby mě kousek svezl, mi ta mrcha po několika metrech mezi dráty zadního kola načisto rozcupovala bačkorku. Nedostal jsem ještě na stupačky. Táta mi jich pro jistotu pár vrazil, přesvědčen, že bych tam klidně nechal i nohu, jen abych mu zkazil radost. Šok však po létech pominul a my jsme se s „tetou Zetou" na lukách za stodolou docela spřátelili. Když mi bylo asi dvanáct nebo třináct, tak se to i vyplatilo. Táta si při výrobě lyží vyfrézoval žlábek i do dlaně. Vtisknul si do ní chuchvalec okamžitě zkrvavené „pucwole" a já ho s vytřeštěnýma očima vezl polními cestami za starým doktorem Maternou do Hajnice. Pak jsme měli ještě další Zetku, docela novou, elegantní, leč dýchavičnou stopadesátku a společnici mých posledních teenagerských let, kývačku Jawu 250 s dvojsedlem a v té době revolučním aerodynamickým designem. Řidičský průkaz mám s dopuštěním dopravního inspektorátu od roku 1959. Z rozhodnutí vojenské mašinerie dokonce na všechna běžná motorová vozidla našich silnic. Najezdil jsem s různými potvorami, které mi nikdy nepřirostly k srdci, tisíce kilometrů a naprosto mimo mou vůli jsem byl počítán mezi šoférskou elitu. Jediný hrůzostrašně vyhlížející karambol, byly trojnásobné hodiny s „véeskou" plně obsazenou vyplašenými kluky v provizorní dřevěné kukani, na noční zasněžené silnici cestou na soustředění. To ale řídil v rozporu s předpisy velitel vozu, čerstvě vyřazený poručík z důstojnické školy. Jedinou pokutu, celých 100 Kčs, jsem paradoxně platil za rychlou jízdu, když jsem v Brodu u Jaroměře překročil povolenou čtyřicítku. „Šetři si zuby, Oldo!", šeptal jsem si občas vítězoslavně, když jsem s hybridním „Možem", do pontonu vtěsnaným gazíkem, brázdil hladinu Labe, nebo se stařičkou Tatrou 111 určenou k odpisu, ze které co chvíli odpadl nějaký kus železa, pendloval s uhlím mezi Mostem a Litoměřicemi. Několikrát jsem provedl autobus spletí značek nechvalně pověstného Šaldova náměstí v Liberci, či obludný obojživelný ruský transportér Zil s už tenkrát alarmující spotřebu 100 litrů benzinu na 100 kilometrů, bludištěm žalujících zdevastovaných lesů nekonečného vojenského výcvikového prostoru Doupov. Desetinásobnou stopou pneumatik kodrcavého nezmara Praga V3S jsem tisíckrát protkal blátivé cvičiště Na Babinách. Největší penzum životních kilometrů jsem najezdil s relativně pohodlnou, spolehlivou „káčou" T-805. Po vojně však, jako když utne. Ještě pár nevydařených výletů s rodinnou aerovkou, pár povinných kilometrů na vojenském cvičení a občasný záskok se služební dodávkou. Motorku mi znechutila povinnost nosit brýle a přilbu. Nejméně třicet let už jsem zas pěší pták a všechno jsem docela zapomněl. Nedávno jsem se sešel s přítelem Oldou, oním dávným instruktorem z autoškoly. Ujistil jsem ho, že na splnění jeho emotivního slibu už ani netrvám, když vlastně opět jezdit neumím. Byl docela rád. Dnes by prý už neohryzal ani izolaci.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/5