Freiheit

Kája Mařík, Ferda Mravenec, Vinetou, Rychlé šípy, plukovník Cody řečený Buffalo Bill, Jan Sladký Kozina - nekonečný byl zástup mých obdivovaných knižních hrdinů. Když mi bylo asi osm nebo devět, vstoupil do mého života první žijící idol, který bleskově zastínil i obě mé tehdejší autority - tátu a pana řídícího.

Adjunkt Pekárek přišel na státní statek po ukončení vojenské služby. Pohledný mladý muž atletické postavy s vybraným aristokratickým chováním, v dobře padnoucí khaki uniformě vojenského střihu s decentními mysliveckými doplňky, se rázem stal ústředním motivem snů všech paní i dívek v okolí. V práci nosil slušivou brigadýrku s oválným odznakem státních statků. Měl-li myslivecký klobouk s jezevčí štětkou za ohrnutou krempou, každý věděl, že jde do lesa. Na prsou s velkým Tyršovým odznakem zdatnosti se mu houpal trofejní triedr německých průzkumníků značky Zeiss Jena a přes rameno lehoučká lankasterka. Tu obdivovanou dvojku s filigránsky řezanou pažbou, působící vedle robustního kulobroku z brněnské Zbrojovky na rameni pana správce jako orientální šperk vedle podkovy, mi občas nechával osahat a já byl v sedmém nebi. Povídalo se, že je to správcův příbuzný, snad švagr nebo bratranec, mě však jeho minulost tenkrát nezajímala. Jen jednou jsem do ní nechtě nahlédl. Táta mě vzal s sebou, když jel pomoci stěhovat jeho rodiče. Dodnes vidím tu krásnou světlou místnost měšťanského bytu, se stylovým nábytkem a parketovou podlahou po kolena zaplněnou poházenými knihami násilně rozevřenými do ztrnulých vějířů. Vysoké knihovny s vyvrácenými dvířky zející prázdnotou a vysypané zásuvky psacího stolu, navršené do neforemné hromady. To bylo mé první setkání s mě dosud neznámou STB. Bylo krátce po domovní prohlídce, movitý majetek „nepřátelů a rozvracečů státu" čekala konfiskace a do přidělené garsonky si směli odvézt jen vyhrazené nejnutnější svršky. Adjunkt Pekárek, nezvykle zasmušilý, bezděčně hrábl do změti knih a jednu mi podal. „Na, schovej si to." Malého kluka si nikdo moc nevšímal, strčil jsem ji pod svetr a upaloval do auta. Dodnes nedokážu vyhodit ani tu nejopotřebovanější knížku a mnohokrát mi bylo úzko při pohledu na balíky knih ve sběrných surovinách. Ten Pekárkův dárek mě ale dostal. Musel ji z té změti v kůži vázaných klasiků se zlatými ořízkami vytáhnout naprosto záměrně. Brožovaná skripta v zelených deskách byl Stručný nástin myslivosti a měl formou otázek a odpovědí připravit adepty Hubertova cechu k mysliveckým zkouškám. Během několika týdnů jsem je uměl zpaměti odpředu dozadu a zpět jako když bičem práská. Odporně jsem tím otravoval všechny známé nimrody, kteří přišli k nám do dílny, a táta mě v tom škodolibě podporoval. I když musel dobře vědět, že se tím vzdaluje jeho vysněný firemní slogan: „Pro vaše děcko, ze dřeva všecko! Tichý a syn - strojní kolářství a výroba předmětů ze dřeva". Byl jsem od té doby myslivostí jako posedlý a představit si svůj život jinak než v zelené kamizole, bylo „nad mé rozlišovací schopnosti", jak o půl století později rád říkává jeden pan profesor. Na střední lesnickou školu v Trutnově byl, nevím proč, vždycky nával. Z půl tisíce uchazečů přijali jen šedesát. Byl jsem mezi nimi. Během roku nadšení vyprchalo. Na konci prvního ročníku s katastrofálním prospěchem jsem byl nucen ústav opustit. Přesto mi ti džentlmeni v zeleném napsali do výkazu: Odešel na vlastní žádost. Vyučil jsem se tedy otcovskému řemeslu. I to však byla sázka na mrtvého žokeje. Koncem padesátých let nám rodinnou firmu zabral bolševik. Během krátké doby v industrializovaném socialistickém zemědělství ani koláře nikdo nepotřeboval. U dřeva jsem zůstal, jen jsem se trochu přeškolil. Les mám rád stále, myslivcem jsem se však nikdy nestal. A adjunkt Pekárek? Zmizel náhle, jako se objevil, dokonce se šuškalo, že dost nakvap a prý někam za kopečky. V chodbě, kde nám paní správcová nalévala každý večer do bandasky mléko, ještě nějaký čas visela na věšáku jeho parádní uniforma s předmětem mé touhy - Tyršovým odznakem. S mnohem mladším správcovic Oldou jsem ho nakonec vyměnil za pět cínových pěšáků wehrmachtu a tři táfličky hnusné poválečné cukrovinky, zvané mejdlíčko.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/10