Báječná léta šedesátá skončila ve středu 21. srpna 1968. Následný týden celonárodní euforie zasáhl i naše poklidné městečko a mírou emocí jej předstihl už jen pád totality v roce 1989. Hned první den okupace projížděla Svobodou zmateně část jakési ztracené kolony, jedoucí od Liberce na Trutnov. Otočené rozcestníky na hertvíkovické křižovatce ji nasměrovaly na Pomezní Boudy a na svobodském náměstí ztratila orientaci docela.
Soudruzi ve zbrani aneb bubáci z Varšavské smlouvy
Zatím, co velící důstojník porovnával mapu s křižovatkou ulic, vyjukaný ruský vojáček nervózně pokuřoval před kapotou prvního náklaďáku. Měl jsem to z pracoviště k radnici pár kroků a tak jsme si s kolegou Mirkem Durchánkem „málčika saldáta" pěkně podali. „Pačemů vy prijechali? Zděs nět kontrarevolucija. Iditě damoj!" Zahrnuli jsme ho posledními zmobilizovanými zbytky ruštiny. Zdálo se dokonce, že rozumí. Ale buď nechápal, nebo byl nekomunikativní typ. Bezkrevnými ústy vypustil posledního mohutného šluka a špičkou zaprášené holínky obřadně zašlápl zbytek papirosy. Ledabyle sáhl za sebe do pootevřených dveří kabiny, vytáhl kalašnikova a zručně zarachotil závěrem. Dokonce i horkokrevný Mirek tohle výmluvné, mezinárodně srozumitelné gesto pochopil. Stáhli jsme se do předem připravených pozic v průjezdu u kina; bratrské vojsko naštěstí vzápětí odjelo k Trutnovu. Pracovní dobu jsme trávili u nepřetržitých zpráv z mého přenosného televizoru Tesla camping. Odpoledne jsem se ve zcela náhodně vytvořené partě vypravil do odboje po česku. Vápnem z hasicí jímky domovní správy v aleji za Úpou, jsme na asfalt silnice a plochy nároží začali psát protiokupační výkřiky. Je to už dost dávno na to, abych jmenováním někomu ublížil. Dokonce i na to, aby z toho měl nějaké výhody. Vedle mého tehdejšího kamaráda Feryho Landgrafa to byl jeho spolužák z pedagogické školy Pavel Žák, úspěšný textař populárních písní a právník trutnovského soudu Petr Kvaček. Coby benjamínek obecního zastupitelstva, hrající tzv. osmnácté housle, jsem byl záhy odvolán na první z řady mimořádných zasedání. /Po neslavném návratu našich vládních představitelů z Moskvy jsem rázně ukončil i tento můj nejvýraznější politický omyl. / Se spojeneckou armádou tváří v tvář, jsem se setkal ještě jednou, hned v jednom z následujících dnů. Středisko našeho podniku sídlilo v Trutnově na konci Polské třídy směrem k Poříčí. Trutnov byl vyhlášen mrtvým městem, v místech dnešního kruhového objezdu u mostu ještě doutnaly trosky barikády a podél chodníku stála hrozivě mlčící kolona polských tanků. Byl výplatní den a tak okupace neokupace, šli jsme si pro své těžce vydělané peníze. Tankisti zřejmě měli rozkaz nevylézat z tanků, živáčka nikde nevidět a v té dusně vypjaté atmosféře pět truhláříků s brašnami na liduprázdném chodníku, několikanásobně delším než jindy. Z jedné strany fronta budov, z druhé ty nepřátelské plechové krabice. Hned v prvním kolosu bděl nějaký vtipálek. Vodorovně sklopenou hlaveň zaměřil na naše hlavy a zvolna otáčel věží ve směru naší chůze. Na kulišárny jsou chytlaví zřejmě všichni vojáci světa. Osádky dalších strojů rychle pochopily a tak si nás za zlověstného skřípění natáčených věží vzájemně předávaly tou nekonečně dlouhou psychologickou uličkou. Chlapácké vtípky nám zamrzly v hrdle a nebýt tušených tlemících se obličejů za blyštivými skly průzorů, nevím, nevím.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2002/8