Táta byl živel s komediálními sklony od Pánaboha. Už coby tovaryš zběhl od poctivého řemesla a určitý čas se potuloval jako herecký elév s jednou z mála posledních kočujících divadelních společností. Po jejím krachu se snad v nejkrutější zimě minulého století v roce 1929 z dobrodružného vandru kajícně vrátil do rodného hnízda. Vyprávění tetičky Loudové z Hlušic, jak jej po stopadesátikilometrové strastiplné pěší pouti, vysíleného a polozmrzlého, našla spícího na půdě v seně s nedojedeným špalíkem uzeného z komína, bylo oblíbeným námětem mnoha prázdninových podvečerů.
Komu není shůry dáno...
Jako divadelního nadšence si ho pamatuji i ze svého raného dětství. Hospoda, kterou naši nějaký čas provozovali, měla na nepatrnou vesničku nezvykle prostorný taneční sál s jevištěm a osídlenci přijíždějící do opuštěného pohraničí byli většinou mladí. Ochotných ochotníků bylo tolik, že vedle činoherního souboru vzniklo i loutkové divadlo s proslulými půlmetrovými dřevěnými marionetami. Táta byl u všeho. Jeho kabaretní skeče s imitací Vlasty Buriana, budily opakované salvy smíchu. Na maškarní karneval si vždy dlouho dopředu připravoval originální převlek. Oknem z komůrky, ve které bývala v čase plesů šatna, jsme skryti za záclonou vždy obdivně sledovali jeho entrée. V padesátých letech však humor přešel i jiné maníky. Můj vstup na prkna, co znamenají svět, se dal předpokládat téměř automaticky. Některá jablíčka se však navzdory přísloví zakutálejí hodně daleko. Vábení múzy Thálie na sebe dalo dost dlouho čekat. Teprve když mi byl čtrnáct a dojížděl jsem už druhým rokem do trutnovské měšťanky, zbláznil nový pan učitel Tomášek většinu omladiny ve vsi, především děvčat, pro divadelní kroužek. Vybral hned na začátek zapomenutou obrozeneckou hru se zpěvy z venkovského prostředí s ústředním tématem letní slavnosti, nejspíš dožínek, aby se uplatnila i drobotina z obecné školy. Jako režisér byl ale tak říkajíc mimo mísu a s obdivuhodným nadáním sáhnout vedle mi přidělil roli jakéhosi veličenstva, majitele panství. V brokátovém kabátku s krajkovými manžetami a krátkých prostřihovaných kalhotách, s bílými punčochami a špičatými střevíci na nohou, na hlavě blonďaté lokny paruky a s výraznou černou muškou v nalíčené tváři, jsem spíš než rokokového kavalíra připomínal obstarožní štětku z vykřičeného domu nižší kategorie. Své spoluherce jsem přečníval minimálně o hlavu. Pocit, že se celé hlediště dívá jen na mě, mi svazoval nejen nohy. Pokaždé, když zazněl nepřeslechnutelný „šlágwort" v podobě davového volání vivat, vyrostl mi v ústech takový knedlík, že jsem svůj úvodní part nebyl schopen bez koktání a přeříkávání ani jednou bezchybně přednést. Já, vyhlášený recitátor i těch nejdelších básní a mnohem později i drzý konferenciér vojenské estrádní skupiny, byť jen krátkého trvání. Od té doby uplynulo téměř půl století. Spoustu i dost důležitých věcí jsem zapomněl. Těch bezvýznamných několik vět mé krátké herecké kariéry však odříkám bez zamyšlení třeba o půlnoci: „Děkuji, děkuji, milé lidičky. Veselíte se? Přeji vám toho. Vidím rád lid svůj šťastný a veselý. Takový lid je i při práci vesel a nestýská si na žádné roboty".
Některý z českých jevištních velikánů kdysi prohlásil: „Kdybych hrál v životě jen pro jediného diváka, stálo to za to." I já jsem tenkrát svého ctitele našel. Postarší závozník Východočeských mlýnů a pekáren z Pardubic, lákán pravidelně, stejně jako mnoho dalších dálkařů, domácí kuchyní naší matky, mě po představení, které shlédl otevřenými dveřmi z lokálu, s obdivnými pohledy pronásledoval až do šatny. Že je společensky poněkud deklasován zvýšenou konzumací černé točené desítky, jsem pochopil, až když mi s předstíraným zájmem o mé fiží začal chlípně osahávat hrudník. (Snímek je z jiné inscenace).
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Výčepní list 5/2003