S malířem Vladimírem Komárkem mě seznámil kamarád Pavel Janata někdy začátkem 80. let minulého století. Na první návštěvu jeho ateliéru ve Slané u Semil jsem kuriózně nejel jako jeho obdivovatel, nýbrž jako potenciální obchodní partner. Vladimírovi se už zajídalo vyrábět podomácku na malé kombinované truhlářské mašince pro kutily jednoduché lišty na rámování svých obrazů. Z oprávněné obavy o některý z prstíčků svých zlatých ručiček se byť s těžkým srdcem (byl jak známo v určitých věcech eufemisticky řečeno docela šetřílek), rozhodl přenechat tuto banální práci odborníkům.
Dobrá rada nad zlato
A velice uvítal, když jsem místo finančního vyrovnání požadoval „pouze" namalování libovolné dívčí hlavičky do předem připraveného starého rámečku od zrcadla, přestože své věci tehdy tvrdošíjně rámoval jen prostou bílou lištou. Při předávání zakázky to mezi námi jedinkrát trochu zaskřípalo. I s těmi nejslavnějšími kapacitami jsem zvyklý jednat na úrovni „já pán - ty pán". Když Mistr vyslovil sumu za obrázek, pohotově jsem vystavil účet za zhotovení lišt s číslicí naprosto totožnou. V žádném případě nebyla přehnaná, ale v té době nezvykle tržní to asi byla. Vladimír uvyklý na drobné úsluhy svých ctitelů, byl na okamžik očividně zaskočen. Možná ale právě to mi zajistilo jeho určité sympatie. Setkal jsem se s ním potom ještě mnohokrát při oficiálních příležitostech, na vernisážích a besedách a jeho spontánní vypravěčské umění mě vždy uvádělo v úžas, stejně jako jeho snové něžné obrazy plné tajemství. Nade vším však kraluje těch několik návštěv v jeho ateliéru s osobitou atmosférou načichlou vůní barev a dobrého čaje, při skleničce červeného vína, kdy Vladimír spouštěl svůj splav výřečnosti naprosto bez zábran. Vím, že „strejče" říkal asi kde komu, ale mně to oslovení znělo velmi osobně a laskavě. Sblížily nás myslím i společné zdravotní problémy, ze kterých si tak kouzelně dokázal dělat legraci. Při prohlížení pečlivě archivovaných výstřižků se jednou vytasil s částí korespondence na téma citové vydírání. Nečekané množství dopisů mělo společný obsah: „Jsem chudý invalidní důchodce a velmi obdivuji Vaše ručně malované obrázky. Tůze rád bych nějaký vlastnil. Nejlépe rozměr 60 x 80cm. Budete - li tak laskav, pošlete jej na adresu... atd. atd." Také já jsem si s Vladimírem vyměnil sporadických pár dopisů, a ač invalidní důchodce, podobnou formulaci jsem nepoužil. Ústně jsem to však na něj v žertu zkoušel mnohokrát. A kdykoliv si na něj vzpomenu, zní mi v uších jeho nezištná rada: „Ty nemáš prachy? Tak maluj, vole!"
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2004/1
První "dopis" od Vladimíra