Freiheit

Burjan Tichý získal erb s kosmým stříbrným břevnem v pravém a zlatou šesticípou hvězdou v levém červeném poli zároveň s přídomkem „z Tichovic" od českého krále Ferdinanda I. Habsburského léta Páně 1542. Jeho příbuznost s Tomášem Tichým z Holína a Dolního Lochova na Jičínsku, nelze spolehlivě doložit, ani vyvrátit.

Těm dalším doloženým následníkům však už očividně čouhala sláma z bot. Jen jeden z řady chalupníků a půlláníků to dotáhl až na rychtáře. A jiný svého času na vůdce patroly slavného 24. polního mysliveckého batalionu v Chlumci nad Cidlinou. Právě jemu se jedenáct let před koncem 19. století narodil první Antonín v rodu. Byl to můj děda. Za I. světové války, coby rakousko-uherský voják, zdrhl při první příležitosti z „marškumpačky" mířící na východní frontu a deset měsíců se až do říjnového rozpadu monarchie potloukal po lesích Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Neměl ani tušení, že mu při porodu šestého potomka zemřela teprve šestadvacetiletá žena i s děckem. A jen z vyprávění znal dojemnou scénu z jejího pohřbu, kdy za zvuku „funébrmarše" tančil s koštětem po dvorku jeho sotva tříletý Toník - můj táta. Nestačil se ani rozkoukat a už v polovině listopadu toho bouřlivého roku 1918 narukoval k 36. pěšímu pluku do Mladé Boleslavi. A hned v únoru následujícího roku s jeho kulometnou rotou zpátky na Slovensko, kde se pod vlivem Maďarské republiky rad začaly šířit nepokoje. Tam se seznámil se svou druhou ženou - jedinou babičkou, kterou jsem poznal. Dezertérský pobyt u „zelených kádrů", jak se válečným zběhům všeobecně říkalo, považoval za dostatečnou kvalifikaci pro vykonávání práce lesníka státních lesů, o kterou si drze zažádal. No nevyšlo to, samozřejmě. Nevím, zda si řekl: „ale co, uniforma jako uniforma, na barvě nezáleží", zkusil to u dráhy. U modré armády pak léta pracoval - i když jen jako traťový dělník. A hrával na křídlovku v Kmochově kolínské kapele. Já si na něj pamatuji, jak celý zcvrklý sedává na stoličce na zápraží s nerozlučnou „masaryčkou" na hlavě a rozvážně bafá z krátké faječky. Z fešáckého zakrouceného kníru už mu zbyla jen úzká nesympatická muška, připomínající führera, kterou výrazně zlehčoval legrační hladkosrstý pinč Šotek na jeho klíně, snažící se ze všech sil vypadat jako opravdový pes. Jen při „vrlouhání" žertovných historek dědovi šibalsky jiskřilo v mladých očích. Teprve docela nedávno jsem si uvědomil, že mu tenkrát bylo přesně tolik, co mně teď. A jsem snad za kmeta? (I když, brzo po ránu...) Až po sedmdesátce tenhle dědoušek zázračně ožil. Když podruhé ovdověl, nechal si vyplatit životní pojistku a točte se pardálové! Na venkovských tancovačkách proháněl mnohem mladší důchodkyně. Vystřídal několik přítelkyň, rozfofroval peníze i chalupu a „na stará kolena" ještě musel přidávat zedníkům na stavbě, aby nezemřel hlady. Vždycky říkával, že jediná smrt hodná chlapa, je být v osmdesáti zastřelen žárlivým manželem. Přetáhl to o tři roky. Přeprala ho však docela banální rakovina plic.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Výčepní list 8/2004