Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.
Můj přítel Krakonoš
Nakrátko jsem ho dokonce spatřil na vlastní oči při prvním výletě na Sněžku. (Dnes už vím, že to byl noblesní Jindřich Buchal z benecké fořtovny hraběte Harracha.) Nijak mě tedy nepřekvapilo, když jednou zjara, kde se vzal, tu se vzal, stál důvěrně známý vousáč s dřevěnou krosnou na našem prahu. Zaburácel cosi neznámou řečí; jen jazykově vybavenější dospělí v ní dokázali rozeznat směs východňárské slovenštiny, opepřené maďarskými kletbami s polskými vulgarizmy a vídeňským fachmanským slangem, kterou užívali „světští". Pro mé rodiče a většinu sousedů to byl samozřejmě dráteník Matúš, ale co si budeme povídat - já věděl své. Proč jinak by mu selky podezřele ochotně snášely dávno odložené nepotřebné děravé hrnce a nakřáplé mísy a uctívaly ho krajíci chleba s mazlavým sýrem a makovými buchtami? Každé dítě přece ví, jak dovede Krakonoš měnit podobu a není radno jej urazit. Zvědavě jsem si prohlížel jeho zaprášená bagančata nastavená koženými holeněmi svázanými řemínky, rajtky neurčité barvy, umatlané na stehnech od neidentifikovatelné letovací pasty z pomačkané plechovky, manšestrový fráček se záplatovanými lokty a černý klobouk se širokou zprohýbanou krempou, který obřadně odkládal pouze u jídla. Ne, nemám v úmyslu pět ódy na vůni dálek. Oblíbený česnek, nemytá špína a mizerný tabák, věru není dobrá kombinace. Kdyby to nebylo kruté, řekl bych dokonce, že přímo smrděl. Ani plivance, co bravurně cedil mezi křivými žlutými řezáky, nebyly nic vábného. Zato faječku porcelánku se švarným husarem na bělouši měl jedna báseň a čarodějnické prsty s ulámanými nehty mu při oplétání hliněného džbánku tenkým drátem jen kmitaly. A když mě nechal na malé kovadlince vykouzlené z přenosné dílničky rozklepat měděný prvorepublikový padesátník na tenkou záplatu k zanýtování prádelního hrnce, všechny nedostatky jsem mu odpustil. Na přelomu těch čtyřicátých a padesátých let minulého století přicházel pravidelně s jarem ještě asi třikrát nebo čtyřikrát a pak už se víckrát neobjevil. Chybí vám důkaz, že to byl Krakonoš? No přece ty nevábně poznamenané hrnky a bandasky. Nikdy netekly!
Po mnoha letech mi opět zkřížil cestu, byť v trochu civilizovanější podobě. To ještě zdaleka nebyl ten dědoušek o holi s opuchlýma nohama ve vyšmaťhaných bačkorách, co se šourá za sluníčkem a rád vzpomíná na bujará léta. To ještě s vlajícím vousem drandil v duchu současného hitu Jirky Macháčka „cestou necestou, polem nepolem se svým malotraktorem". Krakonoš ze Svobody nad Úpou František Umlauf, rodák z Borové u Náchoda a svého času správce jedné z bud na Černé hoře, mi jednou na valníčku za svým traktůrkem odvážel tři pytle brambor na zimu. Řídká jutová pytlovina se v podzimním slunci podivně blyštěla a dobrácký pan Umlauf se neustále potutelně uculoval do vousů, až mi to došlo. No jasně! Jen to nezkazit a vydržet do rána. Přehrabal jsem poctivě celou bednu, ale asi se mu to nepovedlo, nebo už to zapomněl. Jen brambory, brambory, brambory...
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2007/3