O pohlednicích
Dávno, dávno již tomu. Představte si milé děti, že nebyl ani internet, ani SMS či MMS posílané pomocí mobilního telefonu. Vzkazy a pozdravy vyřizovali ústně od mlýna k mlýnu putující krajánci, kočí formanských povozů nebo vandrovní tovaryši. Dokonce i první tištěné vizitky a později i ozdobná blahopřání, považovaná, stejně jako mnoho jiných podobných tiskovin, také za předchůdce pohlednic, se pro jistotu doručovala osobně. K otevřené listovní zásilce, kartonku předepsaných rozměrů s libovolným obrázkem na jedné straně, předtiskem pro adresu a místem pro krátké písemné sdělení na druhé a s nalepenou známkou na důkaz uhrazení poštovného, jak jsme pohlednice znali až do nedávna, uběhla ještě dlouhá cesta.
Lví podíl na hromadném rozšíření pohlednic všech žánrů má zavedení otevřených listovních poukázek v poštovním styku v polovině 19. století. V Rakousku, kam příslušely i země Koruny české, konkrétně 1. 10. 1850, v Prusku 7. 12. 1864. Předchůdci pohlednic, všechny ty svaté obrázky, avizní a korespondenční lístky či blahopřejné tiskopisy mají mnoho otců a dnes už se nedá určit, kdo byl první. Chceme - li však hovořit o pohlednicích jako takových, platí s určitými výjimkami tato základní vymezení:
Nejedná se o korespondenční lístky s dodatečným přítiskem, ale speciálně vyrobené kartičky určitého rozměru, určené k zasílání poštou.
Známka se na ně lepí dodatečně, takže nepatří do skupiny poštovních cenin s již natištěnou známkou.
Pro adresu je vyhrazeno určité místo, obvykle s předtištěnými linkami.
Obrázek, jako rovnocenný nositel informace a mnohdy hlavní důvod k poslání poštou, bývá na opačné straně než adresa.
Jedná se většinou o sériově vyráběné reprodukce s přímou úměrou: čím větší náklad, tím menší cena jednotlivého kusu.
S takto stanovenými kritérii se mohly klasické pohlednice oficiálně rozšířit až po 12. prosinci 1884, kdy Rakousko - Uhersko povolilo privátní tisky korespondenčních lístků i s případným obrázkem. V sousedním Německu byla tato praxe zavedena už 1. 7. 1872. V Anglii překvapivě až v roce 1894 a ve Spojených státech schválil kongres příslušný zákon dokonce teprve 19. 5. 1898. Existence korespondenčního lístku od roku 1869 na tom nic nemění. Mezi sběrateli, alespoň v České republice, se proto ustálilo členění pohlednic zhruba následovně:
do roku 1885 předchůdci pohlednic
1885 - 1895 nejstarší pohlednice
1896 - 1918 zlatá éra pohlednic
1919 - 1950 období stagnace a fotopohledů
1951 - současnost éra moderních pohlednic
Nejstarší pohlednice, většinou jednobarevné, někdy i dvoubarevné litografie, knihtisky nebo ocelotisky, měly od roku 1887 zavedený nejběžnější rozměr 90 x 140 mm. S nástupem vícebarevných litografií v polovině devadesátých let 19. století začíná zlatá éra obrázků, které se v poměrně krátké době staly nejrozšířenějším vizuálním komunikačním médiem a doslova zmenšily svět. Není náhodou, že neuvěřitelný vzrůst výroby i šíře a pestrost nabízeného sortimentu, který se již nikdy neopakoval, spadá právě do období „fin de siecle" s posledním z univerzálních mezinárodních výtvarných slohů, jímž byla secese, bohatě uplatňující své prvky i ve výzdobě pohlednic. V té době vzniklo i jejich masové sbírání, ušlechtilá záliba, která se v různě intenzivních vlnách přelévá do současnosti.
Důležitý technický mezník v celosvětovém měřítku přinesl rok 1906, kdy byla zavedena tzv. krátká adresa. Až do té doby byla celá jedna strana vyhrazena pouze adrese (proto „dlouhá adresa"). Pisatelé však psali různá sdělení do obrazové strany, což ji mnohdy esteticky znehodnotilo. Proto byla adresní strana rozdělena na samotnou adresu a na textovou část. V Anglii se tak stalo již roku 1902, v Rakousku - Uhersku výnosem z 25. 11. 1904.
Perioda od konce první světové války do počátku padesátých let bývá, někdy neprávem, označována jako období stagnace a úpadku pohlednicové tvorby, kterou vedle nově použitého ofsetu a později i hlubotisku a světlotisku, zcela ovládly výrobně nenáročné fotopohledy. Doba se zrychlila a složité na čas náročné techniky se vytrácely také proto, že se postupně šířila nová dostupná komunikační média, především telefon, rozhlas a film. S odstupem více než půl století však získaly i ty nejmladší pohlednice zastoupené ve vystavované kolekci zvláštní nostalgické kouzlo.
Pro úplnost je nutno zmínit i produkci od padesátých let minulého století do současnosti, charakterizovanou definitivním přechodem na formát 105 x 148 mm. Dělí se na fázi černobílých bromografií, končící v letech sedmdesátých a období barevného stabilizovaného ofsetu, který od té doby ovládl výrobu. Zavádění moderních technologií, zejména digitalizace obrazu, souvisí s vynálezem tzv. elektronické pohlednice. Zcela nový, ve světě již velmi rozšířený typ slovní a zároveň obrazové komunikace pomocí počítačové sítě pomalu odzvání klasickým pohlednicím, které se od poloviny šedesátých let těší stále vzrůstajícímu zájmu sběratelů.
(Podle knížky Romana Karpaše „ Pohlednice - Historie lístků, které zmenšily svět")
Foto z vernisáže Stanislav Ondráček
