K významnému životnímu jubileu Miloslava Bartoše
Jméno Miloslav Bartoš jsem zaregistroval někdy začátkem 70. let minulého století, hned při mém prvním letmém listování časopisem Krkonoše. I při Mílově známé prvotní publikační váhavosti, ovlivněné příliš vysokými nároky na dokonalost vlastní tvorby, vyšel mu první článek už ve třetím čísle prvního ročníku v roce 1968. Ačkoliv to byla jen drobná zprávička, navíc signovaná pouze autorskou šifrou, zcela osudově se týkala Krkonošského muzea ve Vrchlabí, se kterým je spojen celý Mílův produktivní věk. K datu oslavencových sedmdesátin obsahuje soupis jeho článků jen v uvedeném časopise Krkonoše - Jizerské hory, kam Míla po celou dobu jeho trvání přerůstající do páté dekády neúnavně přispívá, téměř dvě stovky položek.
Kresba Jiří Škopek
Když jsem se o řádku let později, váben sexappealem tehdejší půvabné redaktorky Elišky Pilařové, přes úspěšné luštění křížovek rafinovaně vloudil na návštěvu až do redakce, bylo to ke dveřím kanceláře vedoucího oddělení společenských věd, kteroužto funkci Miloslav Bartoš zastával od roku 1981, jen pár kroků po téže chodbě Krkonošského muzea Správy KRNAP. Akurátní muzejník Bartoš si v tu památnou středu 2. srpna, převratnými událostmi naplněného roku 1989, zapsal do diáře v kolonce návštěvy neosobní poznámku - nějaký (doplněno autorem) „sběratel Tichý ze Svobody nad Úpou". To bylo naše první setkání tak říkajíc z oka v oko. Asi jsme si do nich vzájemně padli. Možná také právě proto, že ačkoliv nás pojí především celoživotní zájem o historii nejpozoruhodnějších hor České koruny (nejen podle Balbína) k předpokládaným tématům zajímajícím obě strany jsme se dostali jen okrajově. Doba byla těhotná jinými problémy, atmosféra ve střední Evropě vřela a nenáviděný totalitní systém se pomalu poroučel do někam. My dva, až dosud naprosto neznámí lidé, jsme se v otevřené debatě nad většinou ožehavých politických otázek vzácně shodli. Právě zde vidím kořeny mého přátelství s Mílou Bartošem, ke kterému se hrdě hlásím. Sešli jsme se pak na muzejní půdě ještě mnohokrát, dokonce v té původní redakční kanceláři, kam se krátce po sametu přestěhovalo křeslo ředitele instituce, do kterého můj přítel i při své neprůbojnosti v roce 1995 na dalších pět let usedl. Sotva se v politickém ovzduší rozptýlil sirný zápach odcházejícího rudocha, vznikla řada společenských, někdy i neformálních sdružení, kde se s Mílou i jeho čipernou, prý lepší polovičkou Margit rádi setkáváme. Jako doma jsme mezi přáteli Veselého výletu, galerie a sezonních novin rodinného klanu kamaráda Pavla Klimeše, u společných zážitků při poznávání Krkonoš, ale i rozličných koutů planety z vyprávění a filmů spřízněných světoběžníků. Mnohou kulturní laskominou jsme se namlsali v Rodinném výčepu Petra a Evy Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují, do jejichž Výčepního listu, „kulturního periodika příležitostného", Míla svým perem už také přispěl. Dobře je nám i v přívětivé náruči mladého Městského muzea v Žacléři, vydupaného téměř ze země několika nadšenci teprve před deseti lety. V přátelském ovzduší SOkA v Trutnově jsme vedle mnoha zajímavých objevů ukuli i několik společných plánů na dobrodružné spanilé jízdy do vídeňských archivů a antikvariátů nebo do alpské pravlasti krkonošských kolonizátorů z 16. století. Že jsme se nakonec téměř všichni, my kluci a holky, co spolu mluvíme, sešli ve Vlastivědném kroužku Krkonoš a Podkrkonoší není nic obzvlášť překvapujícího. Bohatá bibliografie Miloslava Bartoše je zveřejněna na jiném místě tohoto sborníku. Omezím se tedy jen na pár drobností, o nichž možná nevíte z Mílova curricula vitae. Narodil se 29. 3. 1939 v Horní Branné u Jilemnice do rodiny legionáře s levicovým smýšlením. Od začátku školní docházky v roce 1945 žije ve Vrchlabí, kde v roce 1956 maturoval na gymnáziu. Doplňovací maturitou v roce 1958 ukončil dvouleté nástavbové studium na Osvětové škole v Praze a nastoupil zaměstnání jako vedoucí Domu osvěty ve Frýdlantu v Čechách. Po návratu ze základní vojenské služby v hradeckých Žižkových kasárnách, kterou si navzájem zpestřovali s jaroměřským malířem Jiřím Škopkem, nastoupil před Vánoci v roce 1961 jako odborný pracovník v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí, kde nepřetržitě setrval celých čtyřicet let, až do svého penzionování a vlastně ještě i krátce po něm. Od převedení muzea do působnosti Krkonošského národního parku v roce 1966 již jako zaměstnanec Správy KRNAP. Je celkem logické, že celoživotně důsledně bezpartijní Bartoš tíhnul spíš ke svému bohémskému kolegovi Jirkovi Sehnalovi, který uváděl do života časopis Krkonoše, v jehož první redakční radě vedle už tehdy zvučných jmen Jana Čeřovského, Josefa Fanty, Mirka Hladíka, Marie Kubátové, Vladimíra Šatného, Oťase Štětky, Václava Veselého a Vladimíra Wolfa zasedal i Míla, než ke svému přímému představenému. Prvnímu poválečnému řediteli muzea, kovanému straníkovi Emilu Fléglovi šla totiž Mílova politická neangažovanost tak velice na nervy, že mu vytýkal i takovou prkotinu, jako byla tenkrát sice módní, ale docela běžná švédská košile. Se zdůvodněním, že rubášku by tak hrdě nenosil. Zaneprázdnění soudruha ředitele dějinami dělnické třídy a veřejnou politickou činností může Míla na druhou stranu jen děkovat. Systematickým zpracováváním muzejních i archivních fondů, kdy mu prošel rukama každý exponát a snad i každičká archiválie, absolvoval tu nejúčinnější univerzitu života, když na započaté formální dálkové studium národopisu na Karlově univerzitě po zralé úvaze rezignoval. Přes bohaté muzejní sbírky několikanásobně zmnožené chaotickými poválečnými konfiskacemi se snažil proniknout do tradic muzea a navázat na dědictví jeho zakladatelů z Krkonošského spolku, především dlouholetého správce sbírek dr. Karla Schneidera. Krédo této výjimečné postavy německého muzejnictví v českých zemích, že muzeum má být kulturním, dokumentačním a badatelským centrem regionu, přejal zcela za své a vždy se jej snažil do písmene naplňovat. Na normalizační 70. léta Míla moc rád nevzpomíná. Snad jen na ty světlé okamžiky při setkání s ryzími charaktery obyčejných horáků, které poznal při výzkumné a sběratelské práci v terénu. Klíčem k srdci některých krkonošských starousedlíků byla i jejich rodná němčina, kterou se Míla začal intenzivně učit díky své životní partnerce, vyrůstající v německy hovořícím prostředí na Žacléřsku, s níž se v roce 1962 oženil, a dnes mají dvě dospělé děti. Spolu se samostudiem polštiny mu jazykové vybavení přišlo velmi vhod po pádu železné opony, kdy mohl naplno rozvinout dosud více méně trpěnou spolupráci, jak s jednotlivci a institucemi ze severní, do té doby téměř nepřístupné strany Krkonoš, tak s bývalými obyvateli regionu vyhnanými po válce do Německa či s jejich potomky. I pro ně je Míla ztělesněnou encyklopedií krkonošské historie. Při té příležitosti si dovolím ocitovat jednu větu z, v době vzniku začátkem 70. let, ne příliš lichotivé charakteristiky pracovníka, podepsané tehdejším ředitelem Krkonošského parku Václavem Veselým a založené v Bartošových kádrových materiálech: „Jeví se jako člověk odborník bez politického profilu." Dnes, kdy může svobodně prezentovat i svůj politický názor, značně odlišný od marxisticko - leninské ideologie, je mu takové hodnocení spíše ke cti. I po prvním důrazném mementu v podobě srdeční příhody před více než dvaceti lety je důchodce Míla Bartoš stále plný aktivity. Publikuje své zasvěcené sondy do dějin zejména svého bydliště, města Vrchlabí, více než kdy v minulosti. Dlouhodobě spolupracuje na záviděníhodném projektu přiblížení regionální knihy knih, německé Hüttelovy kroniky města Trutnova z 16. století českým čtenářům. Na první konferenci Vlastivědného kroužku o historiografii Trutnovska v lednu 2008 se dokázal elegantně a s nadhledem zhostit i traumatizujícího tématu o vlastivědné práci svého rozporuplného spolupracovníka Emila Flégla. Navzdory občasným Mílovým sebemrskačským pochybnostem o oprávněnosti některých dávných vyjádření, skutků a životních rozhodnutí, prožil tento, dle vlastních slov „velký hříšník" dosavadní část svého života plodně a užitečně. Řečeno s klasikem: „Můžete o tom pochybovat, můžete polemizovat, můžete s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak všecko, co s tím můžete dělat". Pro mě je Miloslav Bartoš, spolu s o pár let starším krkonošským guru Theodorem Lokvencem, bezednou studnicí vědomostí, laskavým učitelem a rádcem, především však kamarádem a dobrým člověkem. A tak to bohdá zůstane.
In.: Krkonoše Podkrkonoší 9 (2009)
Foto Pavel Křivka
