Uvádíte, že jste krkonošský patriot. Jak se to projevuje?
Dnes už prakticky nijak. Svou lásku nosím v srdci a nemám potřebu ji vystavovat na odiv. Byly však doby, a ne příliš dávné, kdy jsem svou posedlostí unavoval kde koho na potkání. Netvrdím, že jsem s léty zmoudřel, ale přeci jen jsem pochopil, že ne každá vášeň je sdělitelná. Jsem pohroužen především do historie a věci, které nemohu změnit, jako je současné dění okolo mě, nechávám volně plynout. Politické události v demokracii určuje většina a já, ať dělám, co dělám, jsem vždy na té přehlasované straně.
Máte sny o Krkonoších?
Nevzpomínám si, že by se mi někdy o Krkonoších zdálo. Naštěstí mám stále ještě docela přízemní sny o imaginárních i docela konkrétních paních a dívkách mého života. I ty však s procitnutím většinou zapomenu.
Usadil jste se ve Svobodě nad Úpou čili ve Freiheit, jak se jmenují i vaše webové stránky. Proč? Je to pro vás magické místo?
Jako většina osudových událostí v mém životě, má i tato zcela banální podtext: Cherchez la femme! Do Svobody jsem se prostě přiženil, a abych smyl stigma naplaveniny, nota bene z Mladých Buků!, kam jsme se v mých čtrnácti letech přestěhovali, začal jsem se o dějiny místa zajímat možná trochu víc, než ostatní. Jak pravil kdysi F. X. Šalda: „Člověk má mít rád své rodné město. Dokonce, i když se v něm nenarodil".
Nestal jste se lesníkem, ale kolářem a truhlářem. Živil jste se celý život řemeslem?
Lesníkem, což byl můj klukovský sen, jsem se papírově nestal vinou omezené kapacity mého mozku, jak by se ostatně dalo vyčíst z mého vysvědčení po roce studia. Ve skutečnosti sehrály hlavní roli vzbouřené hormony mé pozdní puberty a dočasné přesměrování priorit. Vyučil jsem se kolářem a celý produktivní věk jsem se v podstatě živil truhlařinou.
Propadl jste takříkajíc sběratelství. Sbíráte vše z historie Krkonoš. Co je pro vás sběratelství?
Co má paměť sahá, vždycky jsem něco sbíral. Sběratelství, stejně jako myslivost, rybaření nebo houbaření jsou jen zduřelé atavismy pračlověka lovce. Adrenalin při objevu něčeho zajímavého a následné shromažďování informací je pro mě víc, než hromadění exponátů do co nejpočetnější kolekce čehokoliv. Stejné vzrušení, jen s mnohem menší intenzitou, prožívám opravdu i na houbách.
Váš sběratelský záběr je dost široký. Co konkrétně sbíráte?
Mnohé své sběratelské aktivity jsem „umrtvil" ve prospěch autentických drobností z Krkonoš, které mě nějakým způsobem zaujmou, a na které má kapsa stačí. Sběratelství je dnes především byznys, a tak jsem se omezil na památky z historie Svobody nad Úpou, Krakonoše ve všech podobách a okrajově hlavně na informace o spolku Schlaraffia, který měl kdysi pobočku s názvem Gigantea i v Trutnově. Lapidárně řečeno sbírám ledacos, nic však systematicky.
Jsou ve vaší sbírce nějaké osobní klenoty, kterých si obzvlášť ceníte?
Cena sběratelských předmětů je relativní a ryze osobní a nejcennější bývá obvykle poslední přírůstek. Mám rád věci s příběhem a ty nejdražší bývají zpravidla darované. A úplně nejvíc zbožňuju nečekaná překvapení. Třeba, když člověk koupí na internetové aukci levně docela běžnou pohlednici a teprve dodatečně objeví, že ji psala nějaká známá osobnost z regionu.
Je něco, čím byste rád obohatil svoji sbírku nebo dáváte spíše prostor náhodě?
Po ničem konkrétním netoužím. Ne nadarmo se říká, že nejvzácnější jsou motýli, které jsme nechytili. Co má přijít, přijde, ať je člověk fatalista nebo ne. A když ne, nic světoborného se nestane. Zkušenost s vykradením krátce po nastolení demokracie, kterou si společenská galerka vyložila po svém, mi uštědřila lekci o pomíjivosti materiálních statků.
Máte nějakou speciální sběratelskou místnost. Jak uchováváte exponáty?
Mám rád věci dekorativní a rád je mám na očích, proto si prostor pro své záliby uzurpuji po celém domě. Nemyslím si, že jsem kdovíjaký despota, takže mám asi štěstí na tolerantní partnerku. Exponáty, jak vy říkáte, nechávám přirozeně stárnout. Věci staré desítky a ve vzácných případech i stovky let, jeden krátký člověčí život nijak nepoznamená.
Mohou je vidět i ostatní? Pořádáte výstavy?
Před návštěvami přátel nic neskrývám a v případě zájmu se rád předvádím. Na uspřádání výstavy nemám ničeho dostatek. Snad jen na pel - mel z minulého století. Ale jednotlivosti už jsem na výstavách různých kulturních institucí zapůjčené měl.
Samostatnou kapitolou je vaše publikační činnost. Máte pocit, že se historie musí stále připomínat nebo, že by se na ni nemělo zapomínat zvláště v době, kdy se skoro programově žije přítomností?
Samozřejmě, že se historie musí připomínat dnes a denně. Zdánlivě vyčpělé klišé - kdo nezná minulost, je odsouzen opakovat stejné chyby - je bohužel pravda pravdoucí, jak nás ostatně právě historie učí. Antické carpe diem, vyznávané i současnou společností konzumu, je krátkozraké až běda.
Kdy na vás přišlo nutkání dělit se o své myšlenky se čtenáři a publikovat je?
Z hlediska věku pozdě. Před pádem totality mě nic takového ani nenapadlo. Teprve v sametové euforii se mi udělal samolibý dojem, že bych se mohl se spoluobčany podělit o výsledky mého koketování s historií a v nově vzniklém plátku Občanského fóra ve Svobodě nad Úpou mi byl velkoryse dán prostor v seriálu Střípky z dějin.
Publikujete v mnoha časopisech, novinách, regionálním tisku. Představujete osobnosti Krkonoš, zajímavosti, objekty, architekturu, naučné stezky a mnoho dalšího. Z čeho čerpáte? Co vás primárně zajímá?
Grafomanie je nakažlivá a s jídlem roste chuť. Kdo nemá zásadní vědomosti v konkrétním oboru, těká po jednotlivostech. Já jsem založením šťoura a jakákoliv zajímavá informace mě dokáže vyburcovat k důkladnému pátrání. Za vším se snažím hledat konkrétní lidi a jen z mála podnětů se nedá upříst aspoň krátký příběh. Jen písemnosti v okresním archivu jich skrývají na několik badatelských životů. Zkusil jsem si i autobiografickou beletrii a uhňácal si malinkatý pomníček v knížce Antipády.
Na vašem webu mě zaujala kapitola zaměřená na apolitický spolek Schlaraffia, jehož ústředním bohulibým heslem je In arte voluptas čili Radost z umění. Mohl byste spolek čtenářům přiblížit? Kdo byli jeho členové a čím se zabývali?
Schlaraffie je má srdeční záležitost. Spolek založený roku 1859 v Praze, sdružoval pánskou společenskou smetánku se smyslem pro přátelství, umění a humor. Díky německé jednací řeči se záhy rozšířil do celého světa a jeho recesistické parodie na život rytířské společnosti středověku, tajemné ceremoniály, vlastní slang, datování i řádové dekorace, dodnes přitahují velké kluky, kteří si rádi hrají. V Evropě byl spolek rozpuštěn po nástupu nacismu a po válce mu nebyli nakloněni ani komunisti. Přestože je v současnosti po světě opět obnovena spolková činnost Schlaraffie s 11 000 aktivními členy a první vlaštovka v Jihlavě dokládá, že lze i u nás - faktické členství s přísným řádem mě neláká. Holt, orel létá sám...
Přiblížil jste na webu také ikonu hor Krakonoše, ale to už zřejmě patří k dobrým mravům. Která osobnost Krkonoš je ale pro vás určující, skoro bych řekl iniciační?
Krakonoš je nade vším! Z nás lidiček je pro mě „number one" osobnost svobodského velikána, podnikatele, mecenáše Krkonoš a humanisty Prospera Piette - Rivage, na jehož rodokmenu, sahajícím na samý práh 16. století, jsem pár uplynulých let rád pracoval.
Nemůžu nepřipomenout vaši spolupráci s novinami Veselý výlet a s Výčepním listem. Proč je máte rád a rád do nich přispíváte?
Především za nimi stojí lidé mé krevní skupiny, Pavel Klimeš a Petr Rýgr, obklopení řadou přátel, mezi kterými je mi příjemné pobývat. Ani uvedená periodika určitě nejsou tuctová a smět v nich publikovat považuji za otázku prestiže. A jen příslovečná lenost mi brání, abych do každého čísla mohl vysypat několik článků z šuplíku.
Z historického hlediska ještě nedávno Trutnovsko ovládal německý živel, není škoda, že byl vytlačen?
Tady se asi dopustím kacířské myšlenky, ale budiž! Není to škoda a zároveň je a obrovská. Vysvětlím. Soužití dvou etnik na jednom území, i přes pamětnická idealizování, nikdy nevěstí nic dobrého, což známe nejen z historie, ale i ze současnosti. Jen se rozhlédnout po světě. Hroty nacionalismu v současné době snad otupil vstup republiky do Evropské unie. Vyhnání Němců, tak jak proběhlo po válce, však byla s odpuštěním sviňárna nejhoršího kalibru. Nejen Krkonoše, ale celé české pohraničí, tak přišlo o hospodáře po generace srostlé s krajinou, s narovnanými mezilidskými vztahy, které osídlenci bez kořenů, s úplně jinými životními zkušenostmi, dodnes nenahradili. Krajina Krkonoš už nikdy nebude taková jako tenkrát. Není ani lepší, ani horší. Je prostě jiná a je jen na nás, aby zůstala obyvatelná pro obyvatele a přívětivá pro návštěvníky.
Váš vztah k oblasti, v níž žijete je takřka osudový. Jak je důležité mít své kořeny, znát svou minulost?
Troufám si tvrdit, že já jsem své kořeny do země pod Rýchorami zapustil pevně. Minulost svého rodu znám. Až do 80. let 17. století, to je deset generací zpět, se v mém rodokmenu nevyskytuje žádný Němec. A přesto mám pocit, že jsem v nějakém dávném minulém životě přišel s kolonisty z Alp a ve Sklenářovickém údolí v potu tváře kutal na zlatém díle.
Proč by měli lidé z jiných koutů země přijet do Krkonoš?
Na to vám dokážu odpovědět pouze jediné: Protože jsou krásné.
Ptal se Hynek Šnajdar
Trutnovinky - celý rozhovor a ilustrační foto
Rozhovor přejaly také Pozitivní noviny
