Freiheit

Na počátku bylo sedm asi tříletých březových semenáčků. Přivezl jsem je s fůrou kamení z úpské náplavky někdy uprostřed léta roku 1972, když jsem svépomocí budoval základy rodinného hnízda. Bylo mi je líto vyhodit, tak jsem je provizorně vysadil podél hranice pozemku, do míst budoucího plotu. Ani jsem se nenadál a byly z nich živé májky, povážlivě přesahující výšku dospělého muže. Po dohodě se sousedy jsme je (jak se později ukázalo velmi neuváženě) rozsadili na tři okolní parcely. Ujaly se opět všechny a všechny byly houbonosné. Od jara do podzimu je k obdivu kolemjdoucích jako čestná stráž obkličovali statní kozáci březoví v mnoha barevných variantách. Taková záplava, jako byla mediálně zdokumentovaná úroda po houbařsky mizerné sezóně v září 1998, kdy jsem na vlastní zahradě napočítal v jednom týdnu 223 plodnic, viz Krkonoše - Jizerské hory 1998/11, se už sice nikdy neopakovala, ale v úrodných letech se tomuto číslu přibližoval aspoň celoroční sběr. Vedle estetického působení jinak nenáročných stromů to byl však jediný klad jejich existence. Kdo měl někdy poblíž domu břízu, jistě ví, o čem je řeč.

Téměř nepřetržitý nálet milionů všudypřítomných semínek, pronikajících do každé skuliny, posílený vždycky s podzimem přibývajícími metráky spadaného listí, které je nutno shrabat a uklidit, spolehlivě ucpávající okapové svody okolních budov, patří k těm nejviditelnějším problémům. Vyčítavé pohledy uslzených alergiků v době pylové invaze či láteření bytostných čistušek zametajících své zahradní cestičky několikrát denně se dají s trochou sebezapření přehlížet. Orkán Kyril se svými stále častějšími větrnými následovníky a množství popadaných bříz v okolí však nahlodal majitele sousedních pozemků dokonale. Břízy postupně mizely, až zůstala jediná naše krasavice. Štíhlá, rovná a díky příhodnému stanovišti ženoucí se k blankytu doslova po metrech. Košatá koruna přesahovala nad stále větší plochu střechy, jejíž hřeben povážlivě převyšovala. Jak daleko pod základové zdivo se prokousal kořenový systém, naznačovali kozáci rozbíhající se s vlásečnicovými kořínky stále dál a dál do zahrady. Dobře míněné rady sousedů: „Ty vole, shoď tu břízu! Ty to z domova nevidíš, co s ní dokážou vyvádět jen trochu silnější větry. Až si ti jednou ustele v podkroví, bude pozdě" mě dlouho nechávaly v klidu. Teprve další série větrných smrští roku 2009 a pohled na statné břízy uprostřed lesa vyvrácené i s kořenovými baly jí podepsala ortel. Městský úřad po místním šetření mou s těžkým srdcem podanou žádost k pokácení stromu vyřídil bez námitek s povolením platným v době vegetačního klidu od 1. 11. 2009 do 15. 4. 2010. Provedení na vlastní náklady, samozřejmě. Jako „trest" za ekologickou újmu mi byla uložena výsadba jedné lípy srdčité na určeném místě v katastru obce s minimálně dvouletou péčí o výsadek. Na první pohled docela logické nařízení. Jen v místě obklopeném lesy, zapleveleném množstvím náletových dřevin a s nárazovou brutální „péčí" o veřejnou zeleň jaksi postrádá morální opodstatnění. Leč zákon je zákon a ten je třeba ctít, i když jeho vážnost poněkud snižuje, že jej obec nařídit může. Což si lze vyložit také - jak komu. Však dosti zbytečných řečí. Lipka byla vysazena a bříza stále stála. Den D nastal 16. listopadu. To datum jsem si nevybral. Prostě byl to den, kdy měl dřevorubec volno. Navíc sucho, slunečno, bezvětří - den jako stvořený pro vraždu. Dřevorubec znalecky (podle mě s velkýma očima) odhadl výšku na zhruba 20 - 25 metrů, což 40 letům růstu v ideálních podmínkách i obvodu více než 150 cm nad pařezem docela odpovídá a porovnal ji se stísněnými poměry svažité zahrady. „To nebude problém," konstatoval. „Vylezu nahoru, támhle pod tou silnou větví uříznu vršek a ten zbytek položím ajn cvaj. Jen mi trochu zatáhneš provazem, aby udržela směr." Přistavil ke kmeni desetimetrový žebřík, opásal se lany, popadl pilu a plný elánu vyhupkal nahoru. Při pohledu vzhůru si naplnil pampersky a tím jsme skončili. Nezbylo než objednat výsuvnou plošinu, což je finančně jiná kategorie, ale za blbost se platí - neměl jsem to nechat dorůst do takových rozměrů. Shodli jsme se s kamarádem dřevorubcem, že to tak bude přece jen bezpečnější, protože jeden nikdy neví, co může s takovým kolohnátem nerovnoměrné těžiště udělat. Navíc sehraná obsluha s vlastní pilou vezme prý břízu pěkně od vrchu po částech a ty už mi on na přijatelná polena nakrátí pohodlně na zemi. Souprava s plošinou přijela hned druhý den, bez ohledu na státní svátek. Alespoň jsem neměl čas nostalgicky vzpomínat na idealistické představy z devětaosmdesátého, které se během let trochu zvrtly. Oproti předcházejícímu dni se zvrtlo i počasí - byla mlha a drobně pršelo. Když jsem v kabině přijíždějícího monstra zahlédl pouze řidiče, nedokázal jsem zadržet škodolibý smích. Chudák můj dřevorubec - dobrovolník, který má na adrenalinové záležitosti také už svá léta, musel chtě nechtě do koše. Na mé ujištění, že v zábavním parku by za takový zážitek ještě zaplatil, se jen kysele usmál. Zvládl to ale s obsluhou plošiny v rekordním čase a na jedničku, jako by celý život nedělal nic jiného. Klobouk dolů! V duchu zásady „všetko popílit" jsme sejmuli i mnohem mladší zasychající limbu, vypiplanou ze semínka. V zastínění břízou narostla s jednostranným zavětvením a jako solitér by to fakt žádná paráda nebyla. Dřevo jsem štípal vždycky docela rád. Při zdravém tělocviku na čerstvém vzduchu si člověk krásně vyčistí hlavu od všednodenních splínů. Už mi dávno není třicet, tak jsem se snížil k vypůjčení hydraulického štípače. Jako všechny moderní mechanické vymoženosti pro dům a zahradu, které mají usnadnit dřinu, štípal rovnoleté špalky bez suků jedna báseň. Jenže ty jsem zvládl i sekerou a mnohem rychleji. Víc však bylo těch sukatých, do kterých se nechtělo ani železným klínům po dědovi. (Stejně tak se „osvědčil" malý zahradní drtič na větve, který kupodivu polykal i docela silné klacky, ale drobné metličky pro břízu charakteristické tvrdošíjně odmítal). Svou chlapskou ješitnost jsem musel hodně potlačit a ještě rád jsem nečekaně přijal zprvu v žertu míněnou nabídku dvou urostlých chasníků - profesionálů, vybavených mladickým přetlakem a vytrénovanými bicepsy. A hlavně motorovou pilou a moderními ocelovými kalači s pružnou polyamidovou násadou, se kterými zahráli dřevařskou symfonii radost se dívat. Ty nejmasivnější špalky od oddenku, s kudrnatými, navzájem prorostlými dřevními vlákny, však daly zabrat i jim. Srovnat neforemná polínka do jakž takž úhledné hranice nebylo také žádné lego. Celá akce trvala v ryze důchodcovském tempu přesně týden. Po bříze však zůstalo nezvyklé prázdno na dlouho. A nejen na zahradě.

In.: Poznámky k životopisu (nepublikováno)