Freiheit

K Emilu Schwantnerovi (1890 - 1956), v celostátním měřítku umělci stále ne dostatečně doceněnému, se přívlastek „regionální", byť sám o sobě nezní nikterak pejorativně, v úžasu nad širokým záběrem jeho životního díla odmítám připojovat. Jeho monumentální, dnes bohužel nenávratně ztracený trutnovský pomník padlým vojákům ve Velké válce 1914 - 1918 byl příkladnou ukázkou jeho sochařské virtuozity a humanistického smýšlení. Podle nepodložených ústních svědectví byl prý po skončení II. světové války spatřen mezi stovkami zrekvírovaných zvonů a dalších uměleckých předmětů na šrotišti barevných kovů v Hamburku, kam byl v průběhu války skutečně dopraven a jeho demontáž je fotograficky zdokumentována. Fakticky se tam ale zachovaly jen pamětní desky se jmény 334 obětí prvního světového válečného běsnění z Trutnova, instalované díky všímavému nálezci od roku 1948 v parku Husarenwäldchen trutnovského partnerského města Würzburgu.

Jediné bronzové sousoší z plánovaného cyklu Tanců smrti se vzájemně se podpírající trojicí vyplašených a na smrt unavených vojáků, kterým kmotřička už stojí v zádech a píská na flétnu svou píseň zmaru, bylo v městském parku slavnostně odhaleno v neděli 11. září 1932. K této příležitosti byl vydán 24 stránkový pamětní tisk a za 1 korunu prodávaná oficiální pohlednice od fotografa Karla Neumanna. A také jednoduchý obdélníkový odznak z tlačeného plechu s připínacím špendlíkem. Strohé rozmístění opisu a poprsí rakouského vojáka v ocelové přilbě německého typu, souzní s pomníkem tak přesvědčivě, že o autorství Emila Schwantnera není téměř pochyb. Je docela logické, že na vrcholu tvůrčích sil neponechal pečlivý umělec náhodě ani takovouto zdánlivou maličkost. Přesto, že samotnému odhalení pomníku bývalým oblíbeným starostou Trutnova v letech 1927 - 1931 obchodníkem Alfonsem Kolbe, včetně dvoudenních oslav na mnoha místech modrobílými vlajkami vyšňořeného města, věnoval tehdejší tisk dostatek prostoru, sebemenší zmínku o odznaku se mi nalézt nepodařilo. Podporu domněnky, že pochází rovněž z Mistrova ateliéru, jsem nenašel ani v jeho první soubornější monografii od Erwina Schöna z roku 1980, ani v novějších zasvěcených studiích odbornice „na Schwantnera", jeho blízké příbuzné a trutnovské rodačky Jenny Schon z Berlína. Tak jako byl kdysi nacistům silně proti srsti Schwantnerův protiválečný pomník, ničili pováleční „hurá vlastenci" zaslepení historickou nevzdělaností i ty nejdrobnější hmotné památky, připomínající cokoliv německého. Naprostým vrcholem morálního nevkusu je, když tento ojedinělý odznáček současní nohsledi někdejších hnědokošiláčů s holými lebkami IQ tykve zařazují do svých pochybných sbírek relikvií s nacistickou tématikou.

Nepublikováno