Freiheit

Díky laskavosti autora Egona Wienera mi v knihovničce přibyla další z místopisných publikací tohoto neobyčejně plodného libereckého spisovatele a patriota Jizerských hor. Tradičně sličně vypravená knížka s všeříkajícím názvem „Od Lužických hor k Lužické Nise - Hrádek nad Nisou - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice" je tentokrát věnována Wienerovu skoro rodnému městu a z textů je patrné, že ho dobře zná a má opravdu rád. To jsou ty pověstné kuličky s kluky ze Sudet na březích Kristýny, zatopeného lignitového lomu nad někdejším Geršdorfem. Egonovo psaní mě zaujalo už před lety, když jsem objevil na internetu jeho blog http://egonovypohledy.blogspot.cz/ . Od té doby obdivuji jeho košatou češtinu s nevyčerpatelnou slovní zásobou, hlubokou znalost tématu, podpořenou na vlastní kůži zažitou zkušeností, vynalézavost při hledání námětů a hlavně ten tvůrčí přetlak, který jej nutí chrlit slova, věty i odstavce, tak jak to sám vyjádřil v předmluvě a já jen epigonsky opsal do nadpisu mého vyznání.

Spojuje nás spousta věcí. Když jsem šel v jiném koutě českého pohraničí do první třídy, on se v liberecké porodnici přihlásil k životu, takže vlastně generační spřízněnost. Podobné zážitky, stejné vzpomínky. Oba jsme celoživotně poznamenaní sběratelskou vášní, jen s tím rozdílem, že on je gigant, já troškař. I tu potřebu popsat kdejaký papír svými „originálními" myšlenkami máme společnou, a ačkoli dnes už oba používáme počítač, mě to jde těžko a pomalu. Tu lásku bych ponechal. Jen jeho pionýrské a svazácké nadšení z mládí nesdílím, já byl vždycky anti. Ale to jsem mu už dávno odpustil. Při znalosti jeho rodinné historie jsou věci daleko pochopitelnější. Zatímco blog jsou jen slova, slova, slova, většina Wienerových knížek má pestrý obrazový doprovod z nepřeberného množství dobových regionálních pohlednic, se kterými rádi pomohou kamarádi. A to je pak pro sběratelské oči hřejivé pokoukání. Konkrétní vazba k danému textu dokonce není nutná, ale autor ji v mnoha případech najít dokáže. Díky svému všeobecnému přehledu a jistému cestovatelskému poznání jiných kultur není spoután jen úzkými regionálními zájmy. Exkurzy do dávných dějin malebné krajiny Jizerek s přesahy přes hranice do sousedního Německa, intimní události z vlastní rodiny, názory na současnost, kdy se pasuje tak trochu do role všeználka nebo je populisticky kritický až běda, jsou psány velice čtivě a naprosto srozumitelně i pro souvislostí neznalého čtenáře. Ve srovnání s blogem prošla knížka jistě pečlivější jazykovou úpravou a výběrem příběhů. Na internetu je dost znát to nutkání psavců dát honem, honem ještě nezralý článek na web i za cenu zbytečných chyb a překlepů, ke kterým už člověk nemá sílu se vrátit, i když to samozřejmě opravit jde i po létech. To je však nešvar všeobecný i u velkých vzdělanců. Asi jsem staromódní šťoura. U přítele Egona mám někdy dokonce pocit, že prostě psát musí, i když vzletnými slovy a cizelovanými větami nemá co sdělit. Přesto je má upoutávka na zajímavou knížku míněna jako pochvala a zároveň poděkování. Egone, piš, dokud stíhám číst. Zatím stíhám rád.

Nepublikováno