Freiheit

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.

Nejnovějším úlovkem je více než stoletá portrétní pohlednice jedné zapomenuté krkonošské figurky. Kdysi vyhlášený horský nosič a pašerák, pracující původně jako „holka pro všechno" na Špindlerově boudě, byl především v Dolním Slezsku znám jako černý Franz, nebo též Schröer Franzel. Byl to nalezenec, který nikdy nepoznal své rodiče. V létě asi 1860 ho našel August Hollmann ze Svatého Petra při cestě z lázní Bad Warmbrunn, jako šest až osm týdnů starého kojence v zavinovačce odloženého v kleči. (Což je poněkud v rozporu s údajem Franze Jiraska ve Vrchlabské vlastivědě, který uvádí, že zemřel 5. května 1909 ve vrchlabské nemocnici stár 65 let).Upozornil prý na sebe hlasitým pláčem z hladu. Proto dostal jméno Schreier (křikloun) Franz. Vyrostl na Špindlerovce, kde jej od dětství zaměstnávali jako pasáčka koz a pomocnou sílu pro práce v domě i v hospodářství. Svérázný dobrosrdečný samotář, věčně rozcuchaný s neupraveným vousem a v jedněch umaštěných šatech, znal vodu, jen když ho venku přepadl déšť. Jeho kůže tak získala během času stejný odstín i kvalitu, jako měly jeho rozšmajdané škrpály. Když vyrostl, roznášel máslo a sýry z horských hospodářství do měst ve slezském podhůří Krkonoš. Nejeden návštěvník hor zažil na túře po krkonošských cestách šok ze setkání s neznámým umouněným podivínem v klobouku, s dlouhou holí a krosnou, z dáli připomínajícím Krakonoše. Nikdy však nikomu neudělal nic zlého, naopak měl všude spoustu přátel, navzdory zjevu dokonce i mezi dětmi. Díky své šetrnosti a hlavně tomu, že se záhy naučil pašovat žádané zboží přes hranici na obě strany, nebyl nikdy bez peněz. Tradovalo se mezi boudaři, že má ve svém odpuzujícím oděvu tajnou skrýš se zašitými zlaťáky. Největší popularitu „tomu černému ze Špindlerovy boudy" zajistil vydavatel pohlednic Max Leipelt z Teplic ve Slezsku dvěma pohledy, které se z Krkonoš rozlétly do celého světa. Georg Reimann o jeho životním příběhu napsal oslavnou báseň, na zámku Erdmannsdorf v dnešních Myslakowicích se údajně setkal s pruskou korunní princeznou a starosta Berlína jej pod dojmem osobního setkání v Krkonoších pozval na návštěvu. Bezelstný horal skutečně přijel, tak jak chodil po horách, v hadrech, nemytý a zapáchající, a čtyři dny dokonce v Berlíně pobyl i přes ústrky spolucestujících v tramvaji a odmítání taxikářů. První ateliérové foto věhlasného pašeráka se vší výbavou před velkým plátnem se scenerií Sněžky, poslané v roce 1903 až do USA, mám ve sbírce díky internetovým aukcím už dlouho. Druhým exemplářem jsem známou „kolekci" památek na zajímavou postavu dávných Krkonoš konečně zkompletoval.

Nepublikováno