Freiheit

„Můj táta byl frajer.

Takového bych svému synovi přál."

5. 12. 1914

20. 12. 1963

5. 12. 2014

Žijeme krátce - mrtví budeme dlouho. Aneb necelé půlstoletí života a už víc než půlstoletí po smrti. I tak by se dalo popsat sto let od narození prostředního Antonína Tichého z trojice Tondů v našem rodokmenu v řadě za sebou, zahrnující poslední léta 19. století a přes bouřlivé dvacáté i začátek století 21.

Můj táta se narodil v Malých Hlušicích, dnes Hlušičkách u Nového Bydžova v čísle 42 - 5. prosince prvního roku první světové války. Jeho stejnojmenný otec, můj děda, ročník 1888, záhy narukoval v rakousko - uherském vojenském mundúru do válečné vřavy. Než se vrátil, zemřela 29. ledna 1918 při porodu posledního nepřeživšího dítěte moje nepoznaná babička Anna. Táta od čtyř let vyrůstal v péči své babičky u příbuzné rodiny Loudovy a nic se nezměnilo, ani když si děda přivedl z vojenského tažení na Slovensko v roce 1919 novou ženu. Život v podstatě cizího sirotka na vesnickém statku nebyl jistě žádný med a táta o svém dětství nikdy moc nemluvil. K rodině Loudových měl však vždy vřelý vztah a v době mého dětství jsme tam často jezdili na návštěvu. Nevím, proč byl jindy skvělý společník a zábavný vypravěč v případě svých raných let tak skoupý na slovo a dodnes si kladu za vinu, že jsem se ho tak málo ptal. Některá jeho alotria vyplula na povrch až z vyprávění ostatních zúčastněných. Jako třeba jeho zběhnutí ke kočovné divadelní společnosti, se kterou se jistý čas potloukal jako elév po českém venkově. Po jejím krachu se z poslední štace vrátil pěšky dobrých sto padesát kilometrů zasněženou krajinou v extrémně kruté zimě roku 1929 do rodné obce. Hladový a vyčerpaný vylezl v noci na půdu, kde tušil zavěšené šrůtky uzeného masa a vyspání v relativním teple voňavého sena. Podle jednoduchých počtů mu bylo patnáct. Kdy se stihl vyučit kolářskému řemeslu či jak to bylo s jeho školní docházkou, toť otázka. Podobných sporných výpočtů je v tátově krátkém životě víc. Vždycky se mi třeba snažil namluvit, že se ženil kvůli mému přihlášení na svět. Teprve v dospělosti jsem si uvědomil, jaký je to nesmysl. Navíc, když jsem až ve svých padesáti letech zjistil, že mému narození předcházel můj bratr, kterému však nebyly dopřány ani tři měsíce života. Občas v chlapské společnosti se otec vytasil i s nějakými veselými historkami z vojny, na které prokazatelně byl. Narukoval v roce 1936, ale už po sedmi měsících si „vysimuloval" přeřazení do zálohy a po letech dokonce modrou knížku. Před válkou (tou druhou) nastoupil jako tesař na stavbě opevnění na Náchodsku, kde se seznámil s mou matkou, rodačkou z Dolní Radechové a 8. dubna 1939 se vzali. Za protektorátu pracoval jako tesař u několika stavebních firem. Od roku 1943 jako mistr výroby upomínkových předmětů ze dřeva v Náchodě, kde jsem se v roce 1941 narodil já, Antonín třetí a pravděpodobně poslední, válečné dítě stejně jako táta. A o tři roky později i má sestra Jarmila. Táta byl založením tak trochu riskér a dobrodruh. Jak jinak si vysvětlit jeho vystěhování s celou rodinou na podzim v pětačtyřicátém na základě vládní výzvy na dosídlení pohraničí do zapadlé vesničky Střítež na Trutnovsku. Stal se národním správcem jediné zdejší hospody s přidruženou kolářskou živností, což v poválečné vítězné euforii slibovalo slušné živobytí. Veškerý svůj elán věnoval budování dobré pověsti obou provozů, shánění zboží a materiálu, strojního vybavení i obchodních kontaktů a zákazníků, což je náročné vždycky. V tehdejší době poválečného nedostatku, lístkového systému na potraviny i ošacení a narušeným vazbám v mezilidských vztazích obzvlášť. Maminka se zatím víc než jen spřátelila s jediným zaměstnancem, takže se rodiče v roce 1946 rozvedli. Já se sestrou jsme oba zůstali u táty, což dlouho udržitelné nebylo. Po krátké době, ještě téhož roku, nám jednoho krásného dne v úterý starostlivý tatínek navařil bramborovou kaši do zásoby a odejel shánět hospodyni. Jak říkám, dobrodruh. Přivezl z Náchoda macešku, se kterou se nepochybně (a nepochybuji, že důvěrně) znal již dříve, vdovu po problematickém náchodském odbojáři popraveném nacisty. S ní přibyla do rodiny její dcera, naše nevlastní starší sestra Hana. A bylo nás pět. Celonárodní idyla netrvala dlouho. S nástupem komunistů k moci v roce 1948 se náš tatík jako živnostník rázem ocitl na nesprávné straně barikády. S jeho povahou by tam byl, i kdyby neměl nic. On si navíc pár dní před měnovou reformou v roce 1953 furiantsky koupil za nemalé peníze povypůjčované od sousedů moderní katr na řezání dřeva. Bydleli jsme v nevyhovujícím bytě, v domě kde nebyla voda, bez koupelny a s kadibudkou na hnoji, ale na strojním vybavení dílny táta nikdy nešetřil. Odmítavý postoj k totalitě si udržel po celý život. Vydřidušskému režimu odolával i po přestěhování do Mladých Buků v roce 1955, kde zuby nehty držel soukromé podnikání ještě další tři roky, než mu nátlakem dílnu vyvlastnili bez náhrady ve prospěch místního JZD. Přesto si komančové až do jeho smrti nedovolili zařízení dílny odvézt, možná po zkušenostech s úředníky z berňáku, které jednou můj rozzuřený otec se sekerou v ruce vyhnal ze dvorku. Mezi tím jsem se po „vybouchnutí" na lesnické škole v Trutnově vyučil i já kolářskému řemeslu a pracovali jsme tam svorně pod jeho vedením spolu s několika podobnými ztroskotanci pod hlavičkou přidružené výroby až do mého odchodu na vojnu v září 1961. Tehdy se táta utrhl ze řetězu a po krátké episodě řadového dělníka v bývalé, taky dávno znárodněné truhlářské provozovně mého tchána ve Svobodě nad Úpou (kde jsem shodou okolností později taky pracoval celých 20 let) nastoupil k partě komínářů, montujících hromosvody na tovární komíny. Krátce před padesátkou a mou zásluhou čerstvý dědeček! Závratí nikdy netrpěl. Vzpomínám, jak se lehce jako kočka pohyboval v trámoví, když jsme někdy pracovali na střechách, a jak nemohl pochopit, že jsem při mé hrůze z výšek mohl, dokonce opakovaně, vyskočit z letadla. Je logické, že jeho náhlá tragická smrt v 49 letech je často spojována s tímto nebezpečným povoláním. On však zaplatil daň vzrůstajícímu silničnímu ruchu. Zemřel 20. 12. jako spolujezdec při autonehodě, jediný ze čtyřčlenné osádky, když se partička montérů (nejspíš po nočním flámu) vracela před Vánoci 1963 z jižních Čech. Ještě před tím se v nějaké divné předtuše stihl 7. prosince oženit s maceškou Evžou, které jsme se sestrou ovšem říkali teto. Až do té doby žili na psí knížku. Vždycky byl povahy vznětlivé a pro ránu nikdy nešel daleko. Při vesnických tancovačkách, zejména když se trochu napil, došlo občas i na pěsti. U toho jsem nebyl, tak nemohu soudit. Vím ale velmi dobře, jak je těžké zachovat ve vyhrocených situacích chladnou hlavu. Jako kluk jsem z něj měl velký respekt. I tak jsem jich schytal nepočítaně. Dnes vím, že měl odmalička tvrdý chlebíček a zvednuté hledí v postoji k životu vyžadoval i od ostatních. Nesnášel jakýkoliv projev slabosti natož podraz nebo levárnu. Dokázal se zabrat do fotbálku i s docela malými (doslova i věkově) spoluhráči, kde byl lídrem, trenérem i sudím v jedné osobě a hrát s ním v jednom mužstvu bylo za trest. Vadila mu má (pochopitelně jen v jeho očích) tělesná neobratnost a pohrdavě přehlížel mé intelektuálské manýry, ze kterých si rád dělal legraci. Teprve v posledních několika letech jeho života jsme si začali rozumět jako dva dospělí muži. Bohužel zemřel, když mi bylo dvaadvacet. Odečtu - li dva roky v internátě učňovské školy a dva na vojně, kdy jsem nebyl doma, zbývá tak žalostně málo. Obě mé děti jsou dnes starší než on a titul padre, na kterém si tak zakládal, ačkoli ho možná ani neznal, jsem dávno zdědil já.

Měl jsem tě rád a chybíš mi, táto.