Freiheit

„Svět je malý. Časem se všichni sejdeme v jedné posteli", říkávala prý se šarmem jí vlastním Brigitte Bardot, filmová star z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století a sexy symbol našeho junáckého mládí. Tím jsme se aspoň maličko vyrovnávali okolnímu světu, který ji zbožňoval. K podobnému závěru dospěje časem i většina rodopisců, jen místo postele nutno dosadit rodokmen. Jako žádná věda, není ani genealogie (přestože je jen pomocná) snůškou nějaké profesorské suchařiny. I amatérský badatel začátečník objeví záhy různé záludné a komické kličky ve vztazích širokého rozvětveného příbuzenstva. Aspoň malinká kapka stejné krve koluje v žilách nečekaně velkého počtu obyvatel české kotliny. A to i s přihlédnutím k tak zvaným ztraceným předkům, což je laskavý eufemismus k matričnímu záznamu „otec neznámý", kterých je v téměř každém rodokmenu někdy i několik. A to už vůbec nezmiňuji vzájemné sešvagření předků, čímž se pomyslná příbuzenská rodina nekontrolovaně rozrůstá o další a další jména, jejichž výskyt někdy mile překvapí, jindy bychom je radši ani neznali. Vzájemné propojení rodů z jedné geografické oblasti, zvlášť u lokalit s minimální migrací obyvatel, se tak dá v podstatě očekávat. Přesto jsou některá odhalení příbuzenských vazeb, byť ne úplně čistě pokrevních, mnohdy šokujícím objevem.

Zlatou vyhlídku, nad již v dávnější historii vyhlášenými Janskými Lázněmi, kouzelné místo s panoramatickým výhledem do českého vnitrozemí i na nejbližší kopce Krkonoš, zvolil k postavení svého domova hospodář Wenzel Donth z nedalekého Bolkova někdy kolem roku 1880. Dům s verandou vedle svého původního poslání jako zázemí pro skrovné budní hospodářství nabízel záhy kolemjdoucím poutníkům, co by velmi vyhledávaná „Donth - baude", chutné domácí občerstvení obohacené vyhlídkou do kraje. Donthův syn Vinzenz vsadil začátkem minulého století již jednoznačně na turistický ruch. V roce 1910 velkoryse přistavěl prostorný taneční sál a celou boudu značně zmodernizoval. Jeho tehdy již třicetiletá nejmladší půvabná dcera Marie se v roce 1920 provdala v tehdejších Heřmanových Sejfech za stejně starého švarného oficíra z Liberce Bohumila Nožičku, kterého místní usedlíci někdy psali Gottlieb. Zatímco švagr, vojín c. k. zeměbraneckého pluku č. 11 Vinzenz Donth mladší ve Velké válce padl již v roce 1915, Nožička se s hvězdičkami na límci živ a zdráv vrátil. Také on v následující dekádě boudu systematicky zveleboval a manželům se, i díky kuchařskému umění jeho ženy, podpořenému zkušenostmi z Vídně, v podnikání dařilo. Bohumil Nožička se narodil 4. 6. 1890 ve Veliši u Jičína a v době sňatku byl s hodností důstojnický zástupce velitelem vojenské policie v Liberci. Jeho otec Josef Nožička s příjmením po matce (což je zrovna jeden z těch výše zmiňovaných příkladů, kdy je otec uveden matriční zkratkou NN) přišel na panství Veliš jako čeledín z rodné vesničky Zboží u Nové Paky. Julie Nožičková, pocházející z celkem devíti jeho dětí s druhou manželkou Julií Tomovou a sestra „našeho" Bohumila, se v roce 1912 provdala za Františka Bryscejna z Hlásné Lhoty. Jejich sňatkem se k mému velkému údivu propojily rody Nožičků a Tichých. Prapředek Bryscejnů i můj je ze stejné venkovské líhně kolem Jičína. Jiří František Tichý se narodil v Holíně 4. 12. 1756 a zemřel v Dolním Lochově 10. 1. 1824. Obě lokality spadají pod farnost Ostružno. „Praotec" Jiří František, půlláník na lochovských usedlostech čp. 8 a 10, zastával od roku 1804 dokonce úřad rychtáře, čímž se zařadil mezi mé předky, kteří to v politice dotáhli nejdál. A musím se pochlubit - není to můj historicky nejstarší doložený předek. Pravnuk Františka Bryscejna, zkušený genealog Jan Kočí z Jaroměře, mě laskavě na všechny tyto zvláštnosti upozornil a jemu děkuji i za řadu publikovaných fotografií. Jednou z tradovaných perliček Nožičkova rodu je třeba příběh Bohumilova podnikavého bratra Josefa. Ten se po vyučení kovářem ve Veliši vypravil na vandr do světa. Prý si jednou musel vyměnit obnošené šatstvo se strašákem v poli, protože se mu zdálo lepší. Usadil se v Berlíně, kde se zmohl a provozoval českou hospodu „Zur Stadt Prag" s výčepem plzeňského piva. Ve čtvrti Neukölln to bylo oblíbené místo berlínských Čechů. Po nástupu nacistů k moci podnik v roce 1934 prodal a přestěhoval se do Jaroměře, kde zakoupil hotel „Praha". Za rok ale zemřel a hotel provozovala až do znárodnění jeho ovdovělá manželka. Jejich jediný syn emigroval po matčině smrti v 60. letech do Austrálie. Třeba se jednou objeví i nějaká zpráva o životě Nožičků u protinožců. Ale to už je od Zlaté vyhlídky přece jen dost daleko. Bohumila a Marii Nožičkovy, které je po narození stejnojmenných dětí nutno psát jako starší, zaskočila hospodářova smrt v nemocnici v Žacléři 6. 7. 1933. S okázalými vojenskými poctami byl pohřben na hřbitově v Jičíně. Jeho místo tak musel postupně zastoupit syn, který se po válečném dobrodružství v řadách Wehrmachtu s jizvou po střepině granátu v zádech na Zlatou vyhlídku vrátil. Mnozí z pamětníků si ještě věčně usměvavého podsaditého kudrnáče v železničářské uniformě, všeobecně známého pod jménem Bóža, vybaví na staré kabinové lanovce z Janských Lázní na Černou horu nebo jako obětavého záchranáře z akcí krkonošské horské služby. Když v roce 1952 zemřela jeho matka, probudila se v Bóžovi i jeho sestře Marii část Donthovské krve a koncem 60. let se i s rodinnými příslušníky legálně vystěhovali do tehdejšího západního Německa.

Nepublikováno